Francouzský spolek

Historie sdružení

Psal se rok 1991 a folklórní soubor ÚSMĚV měl řadu úspěšných vystoupení ve Francii. Jedno z nich bylo právě ve Villeneuve sur Yonne. Jako vždy a všude jinde i v tomto historickém městě se vystoupení "Úsměváků" velice líbilo.

Po nějaké době hrála po souboru "ÚSMĚV"  v tomto, vždy dobře radnicí řízeném městě, i "Kapela pana Žákovce". Dojem zanechala převeliký a ukázalo se, že také trvalý. A taková silná a dvojí kulturní káva z jednoho, a přiznejme si pro Francii zcela neznámého "hnízda" někde severně nad známější Plzní, byla pro radnici impulsem.

Na tomto místě poděkujme našim "Úsměvákům" vedeným panem Zdeňkem Bláhou i Kapele pana Žákovce za kulturní průlom, který dopadl do historie obou měst a již nemůže být vymazán.  

Obě vystoupení se líbila natolik, že místní občanka, zde provdaná, původem z Moravy a hovořící stále česky, paní Masárová byla pověřena tehdejším panem starostou města Villeneuve sur Yonne, aby se vypravila do Horní Břízy a navázala s naším městem spolupráci.

Paní Vlasta Masárová se snažila o vyslyšení po více jak dva roky, ale tehdejší vedení našeho města návrhy z Burgund neoslyšelo. Paní Vlasta byla však neúnavná. Při   soukromých jízdách na Moravu autem, které sama řídila a stále řídí, tvrdošíjně zajížděla do Horní Břízy.

V našem kraji se říká "tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu - až se ucho utrhne". Stará moudrost našich předků slavila úspěch i tentokráte. Místo utrženého ucha u hliněného džbánu, byla tehdejším vedením našeho města požádána "Paní šéfová" SPOZ, mající ve městě tehdy i dnes pod palcem záležitosti občanské, aby se s paní Vlastou sešla.

Občanské záležitosti dostaly následně souhlas od tehdejší Rady města, aby na sondážní cestu do Villeneuve sur Yonne vyjely. Složení tehdejší průzkumné delegace bylo nabíledni. Složeno z lidiček, kteří první měli odvahu  se vzdálenou Francií debatovat a vyslechnout ji. Předsedkyně SPOZ paní Hrabáková, paní Uzlová, vedoucí hotelu, kde Francouzi spali, u volantu pan Hrabák a....Čtvrté místo, které se nabízelo, nemínil nikdo z místních obsadit a tak vypomohl kamrád z Plzně pan Vašek Šváb.

Na tomto místě čtenáře snad pobavím upozorněním, že když je v kotlině Čech jaksi nedostatek čehokoli - od svobody po myšlenky- přichází na scénu jmenovci Svatého Václava. Přicházejí a v zapomnění odcházejí. Kterápak mladá matička diskohrátkami odkojená dá dnes svému synkovi jméno po Svatém Václavovi?

Po této záměrně odpočinkové doušce se vraťme do zajímavé historie a to ihned na francouzskou půdu.

Francie, Villeneuve sur Yonne.                                                                               
Delegace, která přijela na nesmělé sondážní rozhovory, ke všemu ještě nevybavená jazykem francouzským, byla přijata úžasně! Čtveřice byla uvedena do sálu staré králem Luisem městu darované historické radnice. Městský rozhlas suplující středověké trubače neustále vyhlašoval, že dorazili vyslanci z Čech!

Čtveřice byla ubytována v rodinách, které našincům projevovaly velkou srdečnost. Při procházkách městem se nedaly přehlédnout vylepené plakáty oznamující, že po stále nezapomenuté "Kapele pana Žákovce" přijíždí oficiální delegace z Horní Břízy.  Naši vyslanci prožívali několik neskutečně krásných dní, protože ani náznakem něco takového nečekali. Oporou na jejich krocích po středověké dlažbě byla čiperná paní Vlasta Masárová. Hbitá tlumočnice a organisátorka, která si již tehdy před  zhruba sedmnácti léty vysloužila do "naší rodiny" zvoucí jméno Vlasta a nebo Vlastička.

Autorka, která shromáždila tento prvotní historický materiál, je současná Presidentka Francouzského spolku v Horní Bříze paní M. Hrabáková. Sama skromně v závěru vzdává veškerý hold a konstatuje plné zásluhy za pozdější podepsání smlouvy o partnerství mezi našimi dvěma městy paní Vlastě Masárové.

Redakce těchto stránek, vědoma si své značné míry historické neznalosti, však si dovolí konstatovat, že na opravdové přátelství musí býti vždy nejméně dva subjekty. I pouze povrchně zahloubaný čtenář do tohoto textu si dovodí, že nebýt dvou žen, které se sešly, vyslechly se navzájem, pochopily sílu záměru, nebylo by došlo, přes obrovskou vzdálenost obou měst, ke sblížení našich kultur.

Jako momentální poděkování,  redakce může  toliko oběma zakladatelkám připojit pod tento článeček květinu, kterou žádnou ženu neurazíme. Tím spíše vnímavé ženy -zakladatelky. Snad i ve Villeneuve sur Yonne naše stránky otevrou. 

(Vloženo 31.01.2011)

Začátky jsou těžké

Každé dobré počínání je těžké uvést v život. A nejinak tomu bylo i pod břízkami horními. Dvakráte shodily listí, dvakráte se zazelenaly. Ve Villeneuve sur Yonne se zvuky "slavnostních fanfár" znějících v památném roce 1994 z ochozu středověké radnice na počest našich prvních vyslanců dávno rozplynuly v jarních mlhách nad vodami řeky Yonny.

Nastaly pod břízkami dva roky tápání a i bezradnosti, za který konec česko-francouzského klubka zatáhnout, aby se dalo do pohybu. A opět jako mnohokráte v historii, je to o sobnostech. Paní Zdeńka Tichá získávala nové členy, ale zejména členky,  z řad zdravotníků. Rozhodující počin přišel z radnice v osobě tehdejšího pana starosty Milana Dlouhého.  Bývalý Škodovák z Doudlevec byl ve svém profesním životě vyučen fabrikou započaté záměry dotahovat do realizace. Navíc byl v jedné osobě starostou a také šéfem-zakladatelem Military Car Clubu. Běžně korespondoval s Evropou a s válečnými veterány v USA.

S takovouto podporou se nadšenci pustili do formalit na jejichž konci bylo zaregistrování Francouzského spolku v březnu 1996,  coby Občanského sdružení dle zákona č.83/1990 Sb.

Na tomto místě pro hloubavého čtenáře odbočím a uvedu, že tento zákon je stále v platnosti, ač vznikl jako zákon federální a podepsán byl 1.května 1990 pány Havlem, Dubčekem a Čalfou.

Ve Villeneuve sur Yonne již spolek fungoval a na prakticky stejné bázi. Nejvyšším rozhodovacím orgánem u Občanských sdružení je Valná hromada.  A ledva oschl inkoust na hornobřízské registraci, přinesl postilión pozvání z Francie na jejich Valnou hromadu.

Podruhé nasedají naši vyslanci, tentokráte již ve větším počtu devíti.  Včele již s vedením zvoleným a hlavně obeznámeným co celé poselstvo na pravém břehu řeky Yonny čeká.

Píše se rok 1996, duben, den dvacátý sedmý a povoz směřuje zpod břízek k historické městské Senské bráně. Vstupní brána je pojmenována po větším sousedním městě Sens (foneticky sáns), od kterého cesta do města přichází.

 Pohled na Senskou bránu z centra historického města Villeneuve sur Yonne.

 Řeka Yonne mezi roky 1994 až 1996 trpělivě čekala na návrat "hornobřízských".

(Vloženo 01.02.2011)