Menu
město Horní Bříza
Horní Bříza

Vzpoura proti monarchii s hornobřízskou účastí

.

Vzpoura proti monarchii s hornobřízskou účastí

Jen 15 hodin trvalo před 100 lety jedno z nejdůležitějších a zároveň nejspornějších vystoupení českých vojáků proti rakousko-uherské monarchii – Rumburská vzpoura.

Připomeňme a oživme si tuto nejvýznamnější událost Velké války na cestě k 28. říjnu 1918. Tím spíše, že se jí zúčastnili dva mladí muži z Horní Břízy, kteří byli nuceni bojovat v šedé polní uniformě rakousko-uherské armády: Václav Rada a Josef Černý.

Je 21.  května 1918.  Je 6 hodin ráno. Na dvoře chlapecké školy v Rumburku, která sloužila jako kasárna 7. střeleckého pluku z Plzně, je ranní nástup...

Vojáci jeho náhradního praporu se nedávno vrátili z ruského zajetí a byli převeleni sem do Rumburku,  do města s  převážně  německým obyvatelstvem.  Zde  je v kasárnách přivítal hlad a  tupý  dril  většinou  německých  selských  buranů  z  okolí  Chotěšova,  Stříbra a Horšovského Týna. A k tomu ten hejtman Franz Kepler, německý učitel z Chotěšova, cholerický šovinista. Všichni Jsou přesvědčeni, že válka je zbytečná a že neprospívá nikomu.

Dvůr se plní vojáky… Morálka a poslušnost všech je pod bodem mrazu…

Ve včerejším rozkazu byla totiž snížena denní dávka chleba. Navíc bylo oznámeno, že většina „klimkérů“ – vojáků, kteří se vrátili z ruského zajetí, odjede 6. června znovu na frontu, tentokrát na italskou. Ze slibu, že na frontu již nepůjdou, tak sešlo. A aby toho nebylo málo, vyplacení slibovaného žoldu za dobu zajetí bylo také zamítnuto…

A tak přes výslovný zákaz přichází 67 mužů 7. čety organizovaných Františkem Nohou na nástup s puškami…

„Gewehre ablegen – Pušky odložit!“, velí zástupce velitele Červený.

„Pušky nevydáme, budeme je možná potřebovat!“

„Rozchod! Návrat na ubikace!“ Ani tohoto rozkazu vojáci neuposlechli a zůstávají na místě.

Je povolán velitel setniny hejtman Franz Klepfer. Celý brunátný začíná nastoupené četě nadávat do bolševiků, socanů, do českých sviní… Z řad vojáků se ozývá: „Hovno!“.

Klepfer vztekle chodí mezi řadami vojáků a řve ještě víc, že má hlad stejně jako oni a plácá se do břicha.

„Hoď mu ji,“ je slyšet výkřik z davu.

Klepfer se pokouší o útěk, ale kdosi jej udeřil puškou do hlavy. Kácí se k zemi jako podťatý.

Nastal jásot. Zrodila se vzpoura. Další vývoj připomíná valící se lavinu…

Vzbouřenci ztloukli nejprve několik poddůstojníků. Pak se zmocnili zbrojního skladu s ostrým střelivem a granáty. Ukořisťují dva těžké a jeden lehký kulomet. Strhávají na sebe podporu dalších vojáků včetně nováčků.  Na tisíc mužů obsazuje  garnisonstadt  Rumburk.  Osvobozují    vězně, rekvírují poštu, nádraží. Likvidaci tamního telegrafního a telefonního spojení však neprovádějí rychle a důsledně. To, jak se po několika hodinách ukáže, bylo osudovou chybou. Obsazují budovu velitelství praporu. Důstojnický sbor se rozprchl. Až na jedinou výjimku. Plzeňák Stanislav Vodička se přidává k rebelům. Stává se tak jediným z rebelů, který absolvoval důstojnickou školu.

V. Rada a J. Černý uslyšeli střelbu spolu s ostatními nováčky na cvičáku za městem. Velící důstojník vydává rozkaz k návratu do kasáren. Když se dozvídají, co se vlastně stalo, přidávají se na stranu povstalců.

700-800 vzbouřenců mezi 9. a 10. hodinou dopolední už vede „Stanko“Vodička. Postupují z Rumburka směrem na Nový Bor a Českou Lípu. Jsou přesvědčeni, že se k nim přidají další čeští vojáci z 18. pluku v Novém Boru a postupně i z dalších posádek východních Čech. Pak společně vyrazí na Prahu!...

Netuší ale, že přednosta rumburské železniční stanice už po 8 hodině stačil informovat o povstání zemské vojenské velitelství…  Tam na nic nečekají. Okamžitě je zahájena protiakce.

Nedaleko Chotovického vrchu na silnici směrem na Českou Lípu jsou vzbouřenci obklíčeni. Začaly štěkat kulomety…

Část vzbouřenců se dává na útěk. Bojující nemají šanci na úspěch. „Stanko“ vyskakuje na silniční příkop a hlasitě volá: „Zabraňte krveprolití! Zastavte palbu!“

Po krátkém boji se 380 rumburských vojáků vzdalo. Ostatní byli rozprášeni. Vzpoura skončila… Nastal hon na zbylé povstalce.

Desítku vojáků čekal nejvyšší trest.

29. května ráno byli Stanislav Vodička, telegrafní úředník plzeňského nádraží, František Noha, zaměstnanec plzeňského divadla a Vojtěch Kovář, pomocný zahradník  z Čepince zastřeleni. Téhož  dne  bylo  stanným  soudem  odsouzeno a večer popraveno zastřelením dalších sedm vůdců povstání. 14 odsouzeným k trestu smrti byl trest změněn na mnohaleté vězení. Z 580 obviněných bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek vězněn v terezínské pevnosti.

Václava Radu udal četař Lupáč z Dobřan.

31. května byl odveden do Terezína a 1. června byl v železech předveden před soud. Rozsudek zněl: „Šest let těžkého žaláře za spoluúčast na povstání.“

Tajnými lístky odesílanými rodině  prosil o jídlo a prádlo. V terezínské pevnosti jej otec dvakrát navštívil. Skoro ho nepoznal, Václav byl po stravě tvořené spařeným zelím a řepnými řízky v zuboženém stavu.

12. září byl v zaplombovaném voze převezen z Terezína do Borské věznice v Plzni, kde se mu už dařilo o trochu lépe. Tam jej také zastihl říjnový převrat 1918. Domů do Horní Břízy se vrátil až 4. listopadu 1918.

Když v lednu 1919 narukoval V. Rada v Plzni do nově se tvořící čs. armády byl nemile překvapen. Velitelem útvaru byl hejtman Weiser, jeden z těch, který proti němu svědčil u stanného soudu v Terezíně. Aby mu nemohl způsobit nějaké nepříjemnosti, nechal jej pan hejtman pro jistotu přeložit k útvaru do Prahy.

Pan Václav Rada po skončení vojny pracoval jako cechmistr zámečníků v plzeňské Škodovce. V Horní Bříze si postavil rodinný dům čp. 195. Vychoval dva syny Jaroslava a Václava. V 70. letech se přestěhoval do Příbrami, kde zemřel v úctyhodném věku nedožitých devadesáti let. Za odboj byl několikrát oceněn.  Jako přímý účastník vzpoury byl přizván jako odborný poradce tvůrci filmu „Hvězda zvaná pelyněk“.

O Josefu Černém, kamnáři z Horní Břízy,  dostupné prameny uvádějí pouze to, že byl jako příslušník 7. pěšího pluku za účast na povstání rovněž vyšetřován.

 

Ladislav Čása, kronikář města                                                                                                                          září 2018                

Prameny: www.reflex.cz                      vzpomínky vnuka Václava Rady

                  www.radio.cz                      Pamětní kniha obce Horní Bříza

Datum vložení: 3. 10. 2018 14:21
Datum poslední aktualizace: 6. 1. 2019 0:33
Autor: Ladislav Čása

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu. Využívejte naši mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie