Menu
město Horní Bříza
Horní Bříza

Pětačtyřicátý rok v Horní Bříze - 1. část

Pětačtyřicátý rok v Horní Bříze 1

.

1. část historických aktualit připravených kronikářem města k blížícímu se 75. výročí ukončení 2. světové války.

2. současně se obracíme s žádostí a prosbou občanům, zda by mohli zapůjčit v kopii historické dokumenty (pokud je vlastní) pro zveřejnění na webových stránkách města (cestou městského úřadu nebo kronikáře města).

Vladimír Relich:

Vzpomínky na pětačtyřicátý rok v Horní Bříze
(vybral a připravil Ladislav Čása, kronikář města)

Na letošní rok připadá 75. výročí konce 2. světové války. Plánované oslavy budou, bohužel, poznamenány opatřeními proti probíhající pandemii koronaviru, ne jinak tomu bude i v našem městě.

K připomenutí a popularizaci událostí, které se u nás v Horní Bříze na sklonku války odehrály, jsem na webové stránky města vybral pro zájemce o místní historii jejich autentický dosud nikde nepublikovaný popis.

Připravil jsem jej z rukopisných vzpomínek akademického sochaře Vladimíra Relicha, které našemu městu věnoval. Jsou to vzpomínky natolik zajímavé, že jistě stojí za to, aby byly zveřejněny. Věřím, že vás zaujmou…

 

Pětačtyřicátý rok v Horní Bříze 1Vladimír Relich, karlovarský umělec, akademický sochař zemřel 23. července loňského roku ve věku 95 let.

Narodil se 2. dubna 1924 v Olešku v Podřipském kraji. Rodina se brzy přestěhovala do Horní Břízy a bydlela v bezplatném bytě vpravo od továrního hostince (dnešní Bama) č.p. 102, neboť otec byl osobním řidičem tehdejšího továrního lékaře MUDr. F. Šollara.

V Horní Bříze začal Vladimír chodit do školy, pak studoval na Masarykově reálném gymnáziu a Německém gymnáziu v Plzni. Na jaře 1944 byl totálně nasazen do letecké továrny Junkers v Kothen – Anhaltu a koncem téhož roku přeložen do pobočky této továrny v Bítouchově u Semil. V létě po skončení války se z Horní Břízy odstěhoval, protože byl přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze, zde byl žákem O. Španiela a J. Laudy. AVU absolvoval v roce 1950.

Ve svých rukopisných poznámkách vzpomíná na dvacet let svého života v Horní Bříze. Na dobu první republiky a německé okupace strávenou v okolí svého domova s tovární restaurací, poštou a závodní lékařskou ordinací, na své školní zážitky, cvičení v Sokole. Popisuje  návštěvy filmových představení v biografu sokolovny, svá malířská a hudební snažení, patálie s jejich sánskou kozou Rézou, vycházky do restaurace „v Jalovčinách“, a mnohé další zážitky a příběhy.

Bylo mu jednadvacet let, když ho konec války zastihl v Horní Bříze…

První část: Události na hornobřízském nádraží

Vlasovci a nálety hloubkařů                                                                                 

V posledních měsících druhé světové války se situace "Na továrně" t.j. na našem továrním sídlišti začala radikálně měnit.

Zatímco do oné doby zde život probíhal v relativně klidném prostředí a možno říci, dokonce v dobré pohodě, náhle jako by přes noc se všechno kolem nás začalo měnit. Způsobila to blížící se fronta a postupující spojenecká vojska, jak od Východu, tak od Západu.

Poněvadž železniční stanice byla od našeho domu velmi blízko a velká část seřaďovacího nádraží táhnoucího se až do okolních lesů směrem ke Kaznějovu byla z našeho dvora dobře viditelná, měli jsme všechno dění, které se zde odehrávalo, jako na dlani.

Podle toho, jak se pamatuji, byla to "Vlasovova armáda", která tento proces nebo tuto změnu zahájila. V nákladních železničních vagonech přijela od Kaznějova na naše seřaďovací nádraží a zůstala zde stát. To, že se jedná o Vlasovovu armádu, jsme zjistili až později.  Všichni její příslušníci měli šedozelené německé uniformy, takže jsme zprvu nevěděli, o koho se vlastně jedná. Tato nejistota však netrvala dlouho. Vlasovovu armádu jsme všichni znali, i to, že bojovala na straně Němců proti Rudé armádě.

Její příslušníci brzy navázali kontakty s místními obyvateli. A tak stalo, že jsme s nimi brzy seděli u piva ve velké jídelně místní tovární restaurace. K našemu sblížení podstatně přispěla jistě jejich slovanská řeč, které jsme vcelku dobře rozuměli. Jestli se jednalo o ruštinu nebo ukrajinštinu, jsme nevěděli, ale tento detail nám byl lhostejný. Pro nás mladé to mělo druhořadou důležitost. Pro nás to byly v prvé řadě příslušníci slovanského národa, a to bylo hlavní a nejdůležitější. Když jsme následně zjistili, že ovládají dobře královskou hru v šachy, přátelství bylo zpečetěné.

V té době již pravidelně přelétávaly nad nádražím a naším domem americké stíhačky s „červenými nosy“, aby vyslídily své oběti, parní lokomotivy osobních i nákladních vlaků.

Ty potom prostřílely jako " řešeto" a ty se tím pak staly pro železniční provoz nepoužitelné. To, že by mohly napadnout i hornobřízské nádraží nás ani ve snu nenapadlo.

A tak se stalo, že jednoho dne v neděli jsem si vyšel asi kolem desáté hodiny dopolední na dvůr před náš dům. Neměl jsem nic na práci, a proto když jsem zaslechl hukot blížících se letadel, zpozornil jsem. Blížily se od západu v počtu osmi strojů „Moskitos" s červenými nosy. Čekal jsem až se přiblíží a kam poletí. Přeletěly náš dům, až se dostaly na úroveň lesů. Otočil jsem se, když náhle se stočily o 90 stupňů doleva a pokračovaly v letu za sebou. Poněvadž jsem je nespustil z očí, zpozoroval jsem náhle, že vedoucí letadlo se stočilo po křídle ke střemhlavému letu. Všechno se to odehrálo v několika málo vteřinách. Stál jsem jako přikován a zíral na to, co se před mýma očima dělo. Letadlo se sneslo těsně nad vagony nákladního vlaku s Vlasovskými vojáky. Ozvala se ohlušující palba leteckých kulometů. To už následovaly ostatní stíhací stroje a další série kulometných dávek. Samozřejmě, že jsem nezůstal stát na místě a dal jsem se na útěk. Proběhl jsem kolem Karásků a Hermannů, našich sousedů, a vrátky jsem se dostal na hlavní silnici před budovu pošty a ordinaci továrního lékaře. Hluk přelétajících letadel a střelba leteckých kulometů se nesla nad hornobřízským továrním sídlištěm. Podařilo se mi dostat do budovy a spěchal jsem vyděšen ke schodům vedoucím ke sklepům, kde jsme měli uloženy brambory. Právě když jsem chvatně sestupoval, zazněla střelba jedné ze stihaček takovým ohlušujícím rachotem, že se mi podlomila kolena a nescházelo mnoho, že jsem ze schodů sletěl. Po tomto náletu jsme zjišťovali, zdali najdeme nějaké stopy po střelbě a jejich projektilech. U chlívců, kde maminka chovala své sánské kozy a slepice, byla zem před nimi přímo rozryta. Později jsem zjistil, že i náš barák dostal také dávku z leteckého kulometu, ale mnohem horší přišla zpráva o tom, že mezi Vlasovci byly velké ztráty na životech. Stalo se to v neděli, v době, kdy všichni ještě vyspávali, takže nemohli tomuto útoku uniknout.  Když se večer otec vrátil z ordinace vyprávěl o těžkých zraněních, které musel s doktorem ošetřovat, i o těch kteří během ošetřování zemřeli.

Po tomto náletu se Vlasovci rozhodli odejít na Západ. To jsme se dozvěděli přímo od nich. Náhle se u našich vrátek objevila jedna z žen této Vlasovovy armády s prosbou, zdali by jim maminka nenapekla nějaké pečivo na cestu, že za to dostane pěkné kožené vysoké boty. Maminka souhlasila a určila, kdy se pro toto pečivo má dostavit. Když potom přišla, aby si všechno vyzvedla, a bylo toho opravdu požehnaně, sdělila, že boty přinese odpoledne. Maminka se samozřejmě vysokých pánských bot nedočkala. Vlasovkyně už nepřišla.

Brambory s cibulkou pro letecké důstojníky

Poněvadž náš dům byl na dosah od hornobřízského nádraží, měli jsme možnost pozorovat vlakové soupravy s množstvím lidí, které projížděly směrem na Plzeň, aby pak odtud pokračovaly směrem na Západ. Vzpomínám si také  na jeden odstavený vagon, který delší dobu stál blízko železničních závor nedaleko vily ředitele továrny Ing. Brabce.

Když jsem se jednoho dne zdržoval na naší zahrádce, se stalo, že se najednou u našich vrátek objevil německý voják. Byl v modré letecké uniformě a v rukou držel kastrůlek s bramborami velmi špatné kvality. Pozdravil a zeptal se, jestli umím německy. Když jsem kladně odpověděl, požádal, zda by jim je mohla moje maminka připravit a opéct. Samozřejmě, že souhlasila a pozvala je, až bude hotová. V určenou dobu se opravdu dostavili tři mladí letečtí důstojníci a usedli se mnou za stůl. To, co jim maminka předložila, bylo úplně něco jiného než to, co očekávali. Každý dostal vrchovatý talíř krásných žlutých opečených brambor s cibulkou a k tomu ještě bílou kávu.  Tím, že jsem ovládal německý jazyk, mohl jsem s nimi velmi dobře diskutovat o všem možném. Jeden z nich nám ukázal dámské prádlo, které měl připravené pro svoji snoubenku, která žila v blízkosti Berlína. O jejím osudu nic nevěděl. Nevěděl, zdali žije nebo ne, anebo jestli ji vůbec najde. Když se najedli a porozprávěli, jeden z nich otevřel malý kufřík z něho vytáhl pěkný vzorkovaný hnědý pulover a optal se mě, zdali bych ho chtěl. Samozřejmě, že jsem souhlasil. Pak z kufříku vytáhl ještě koženou leteckou kuklu, vybavenou krásným beránkem, k tomu přidal letní kuklu síťovou. Obě byly vybaveny mikrofony, určenými k dorozumívání. Z tohoto daru jsem měl velkou radost. Jako dodatek mi věnoval i kartáč na holínky a k tomu velkou krabici černého krému na boty. Potom se rozloučili a spokojeně odešli.

Bílá káva na chodníku

V oné době byl provoz na trati Žatec - Plzeň vedoucí přes naše nádraží   stále častější a hustší. Stanicí projížděly vlaky jeden za druhým. Byly přeplněné lidmi utíkajícími z Německa. Lidé stáli dokonce mezi vagony na náraznících nebo dokonce leželi na střechách vagonů, jen aby se dostali domů.

Byli to většinou zahraniční dělníci, nasazení v německých továrnách. Jednalo se o různé skupiny ze všech evropských států.  Stávalo se, že se náhle provoz na železnici zastavil a celý nákladní vlak přeplněný těmito lidmi zůstal stát. Samozřejmě, že tuto neplánovanou zastávku využila většina lidí, kteří se ve vlaku nalézali, k procházení se po celém sídlišti. Často se stalo, že se celý prostor před nádražím i před podnikovou restaurací pana Wirtha zaplnil stovkami promenádujících se lidí z celé Evropy. Procházeli se od stažených závor až daleko ve směru ke křižovatce.

Protože se toto všechno odehrávalo v blízkosti našeho domu, maminka přišla na myšlenku, že by jim mohla uvařit velký hrnec kávy, aby se alespoň trochu osvěžili. Jak rozhodla, tak se i stalo. My s bratrem Jendou a sestrou Věrou, jsme samozřejmě pomáhali. Mléka bylo od čtyř koz dostatek, a tak netrvalo dlouho a káva byla hotova. Velký hrnec, který používala na praní byl naplněn po okraj velmi chutnou kávou, kterou jsme s maminkou a Jendou odnesli až k vratům při hlavní silnici. Procházející lidé samozřejmě okamžitě pochopili, o co se jedná. Netrvalo dlouho a utvořila se velká fronta před maminčiným stanovištěm. Sběračkou, kterou si přinesla s sebou, nalévala každému, kdo přišel s ešusem nebo nějakou nádobou. Lidé byli spokojeni a děkovali za toto občerstvení. Spokojeni jsme byli i my, protože jsme si byli vědomi, že jsme pomohli na správném místě. Při této příležitosti, jsem pozval k nám na návštěvu tři Francouze, které jsme pohostili a kteří se mi zapsali do památníčku, který jsem si přivezl z Německa z totálního nasazení. Jednalo se o obyvatele z různých míst Francie, t.j. Paříže a Remeše.

2. 4. 2020
Ladislav Čása, kronikář města

Datum vložení: 14. 4. 2020 12:32
Datum poslední aktualizace: 28. 6. 2022 19:13
Autor: Ladislav Čása

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu. Využívejte naši mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie