Historie hornobřízského základního školství - 7. část

Život školáků za války a překotné události ve škole na jejím konci

A jaký byl všední život školáka za protektorátu?

Na konci roku 1939 se v protektorátu začal uplatňovat přídělový systém nákupu potravin, oblečení, obuvi … na lístky. Byly nepřenosné na jiné osoby a při jejich ztrátě neexistovala žádná náhrada.

Lístky se rozdělovaly podle pohlaví a věku (3 - 15 let, 15 - 18 a lístky pro dospělé). Bodové ohodnocení toho, kterého oděvu vyplývalo jednak z použitého materiálu a jednak z jeho množství. U bot se daly lístky částečně ušetřit, i když na úkor lístků na oděv. Bez jakéhokoliv lístku si bylo možné pořídit pouze dřeváčky bez kožených součástí, popřípadě boty ze sisálu nebo z lykocelu. Bez ztráty jediného lístku na obuv, zato s obětováním lístku na textil, si mohl kupující pořídit plátěnky. Jistý kompromis ve vydání lístků na obuv činily boty skládající se z textilních a kožených částí, kdy ale zákazník část bodů na obuv „doplácel“ body na textil.

V době přídělového hospodářství měla nejedna zdejší rodina co dělat, aby se nasytila. Byl nedostatek tuků, vajec a masa, hodně se vařilo z luštěnin, zeleniny a brambor. Symbolem protektorátu se staly náhražky. Cukr se nahrazoval cukerínem, med „sladomedem“, místo čaje se propagoval odvar z jehličí. Za protektorátu se v domácnostech rozmohl praktický chov králíků.

Nedostatek potravy se projevil i na chatrném zdraví protektorátních obyvatel. Lidé začali ztrácet na váze a mnozí trpěli podvýživou, ta vedla k četnějšímu onemocnění, značně se navýšil počet nemocných tuberkulózou.

Při škole ustavené Rodičovské sdružení pokračovalo ve vaření polévek dvakrát týdně (úterý a pátek) pro 190 vybraných chudých dětí (t.j. třetinu celkového počtu žáků na škole).

Nedostávalo se bot a oblečení. Ve školní kronice nalezneme záznam, že 18 nejnuznějších dětí bylo „poděleno botami, šaty a prádlem“. Běžně se oblečení dědilo po starších sourozencích, nebo bylo zhotovováno přešíváním jakéhokoliv staršího obnošeného šatstva po dospělých. Nestačilo tak používat pouze lacinější materiály, např. za války tolik rozšířené umělé hedvábí, ale bylo nutno kombinovat na nový oděv více materiálů. Využívaly se zbytky látek, nebo ze dvou starších šatů se ušily jedny nové. Ztráta svěžesti materiálu se řešila jeho přebarvením barvou na textil značky DUHA.

Obzvláště u menších dětí nastával problém s nedostatkem punčoch, ponožek a podkolenek. Ten se řešil tak, že se dětské punčochy ustřihly těsně pod poničenými koleny, po obvodu takto vzniklého lemu se všila gumička a vznikly tak ještě na nějaký čas použitelné podkolenky, které v době protektorátu byly naprosto běžnou součástí dětského šatníku.

V zimních měsících oblékali rodiče svým dětem pod oblečení dlouhé teplé vlněné prádlo, tzv. jégrovky.

Do školních lavic dívky nosily šaty z kvalitnějších látek tmavších barev nebo z látek vzorovaných, nejčastěji kostičkovaných, popřípadě růstu opticky lépe vzdorující kombinace halenky s plisovanou, zvonovou nebo skládanou sukní, avšak nikdy ne s kalhotami. Ty se považovaly pro mladé dívky v té době za naprosto nevhodné. Aby se zbytečně neopotřebovávaly punčochy, navlékaly si dívky na nohy podkolenky, na ně nasazovaly polobotky, v zimě tzv. meltonky. Na hlavu si dívky posazovaly jednoduché plstěné kloboučky, barety, rádiovky nebo šátky. Často si dívky samy zhotovovaly pokrývky hlavy samy z vlněné příze. Dospívající dívky se od malých holčiček odlišovaly spodním prádlem: dobře padnoucí podprsenkou, kalhotkami, kombiné, podvazkovým pásem „bokovkou“ a jemnými punčochami se švem. Nošení punčoch každý den bylo považováno za hrozivou nešetrnost, plýtvání, a tak mladé dívky nosily do bot většinou jen ponožky.

Oblečením mladších chlapců byly krátké kalhoty s nažehlenými puky a doplněné podkolenkami, starší měli delší bez podkolenek, anebo se nosily pumpky. Do kalhot se zastrkovala jednobarevná nebo kostičkovaná košile a přes ni „čtyřkapsové“ sako ovinuté opaskem. Na hlavu si kluci nasazovali tzv. bekovky a na nohy kožené polobotky.

Učebnice, sešity a další nezbytnosti potřebné pro výuku nosily děti v kožených brašnách na záda. Pokud chtěl chlapec působit dospěleji, nosil své školní potřeby v pánské aktovce do ruky. Psací potřeby se ukládaly do dřevěné krabičky nebo do doma ušitého plátěného sáčku. Existoval sice již na zip zapínaný kožený penál, ale tomu dávalo přednost jen minimum žáků, neboť se za něj muselo platit přídělovými lístky.

V převládající hornobřízské zástavbě, (nová se za války rozrůstala v lokalitě nad sokolovnou v dnešní ul. Politických vězňů k ul. Na Strži, obec měla tehdy kolem 300 domů a 2.200 obyvatel), bychom nenašli koupelny ani WC, a tak se běžná denní hygiena doma prováděla v tzv. lavoru. „Velká tělesná očista“ probíhala jedenkrát týdně, zpravidla v sobotu, kdy se do místnosti přinesly dřevěné necky, v kterých se pralo, nebo plechová vana. Koupací nádoba se naplnila vodou ohřátou na kamnech ve velkém hrnci. Nejdřív se vykoupaly v jedné vodě děti, jedno po druhém, pak se vykoupali dospělí.

Škola organizovala vedle sběru papíru a bylin také sběr kostí. Za 5 kg kostí pak bylo přiděleno 1 mýdlo.

… Pojďme ale zpátky do školy a na prostranství před ní, neboť tam se na sklonku války odehrají události, jak v málokteré školní budově v republice… 

Po prvním záboru poloviny školy v roce 1942 na ozdravovnu dětí z Říše, zabrali němečtí okupanti v dubnu 1945 i druhou polovinu školy. Byla obsazena samaritánským oddílem německého vojska a přeměněna v polní nemocnici. Naše děti do školy vůbec nedocházely.

Koncem dubna opustila německá mládež první část budovy a do ní se na přechodnou dobu nastěhovali němečtí vystěhovalci z pruského Slezska a Polska.

6. května 1945 v 10 hodin dopoledne vstoupili do polní nemocnice ve škole J. Vozka, V. Sopr a J. Kraus z čerstvě  jmenovaného Revolučního národního výboru v Horní Bříze. Tam německým vojákům, lékařům a ošetřujícímu personálu oznámili, aby neopouštěli budovu a vyčkali na pokyny k organizovanému odsunu, neboť jen za těchto podmínek se může národní výbor může zaručit za jejich bezpečí.

Vedoucí lazaretu přijal toto sdělení s naprostým klidem a s plným vědomím nové situace. Rovněž všichni Němci se pak chovali až do odjezdu loajálně a nezavdali příčinu k jakémukoliv mocenskému zásahu.

7. května ráno žádá vedoucí důstojník lazaretu o povolení k odjezdu všech v něm se nacházejících osob do Všerub. Následně je v lazaretu provedeno odzbrojení a zabavení majetku včetně léků a na 10 autech je zorganizován povolený odsun Němců do Všerub.

Zajištěno bylo 7 aut, přibližně 20 pistolí a také poměrně velké množství insulinu. Dále ve škole německé vojsko zanechalo zdravotnický materiál a přístroje, přikrývky, auta, pneumatiky a jízdní kola. Po jejich odjezdu vnikli někteří hornobřízští občané do školní budovy. Uzamčené skříně byly násilím otevřeny, jejich obsah byl přeházen a částečně i odcizen. Rozkradeny byly věci ze školního archivu, knihoven a kabinetů,

Téhož dne, 7. května před polednem, vjíždějí do Horní Břízy první z osvoboditelů - čtyři americká obrněná vozidla... Zastavují před radnicí, kde právě probíhá schůze revolučního národního výboru.Po bouřlivém přijetí a pohoštění američtí vojáci dojednali na radnici příjezd asi 300 vojáků včetně vojenské techniky k delšímu pobytu v Horní Bříze.

K ubytování byla vybrána Masarykova škola. Bylo domluveno, že vojáci obsadí kromě ředitelny, kabinetu fyziky a dílny celou budovu.

Tu ale bylo nutné uklidit a vyčistit po pobytu německé mládeže a provozu polní nemocnice.

Stačila jediná výzva a škola se hemžila obětavými ženami a děvčaty, které přispěchaly připravit přechodné ubytování americkým osvoboditelům.

Kolem čtvrté odpolední už hřmí na příjezdové silnici od Třemošné ke škole kolona obrněných vozidel US – Army…

V půl páté je celé prostranství před školou a cvičiště na sokolovně zcela zaplněno vojenskou technikou.

Na pátou hodinu večer byla naplánována první veřejná oslava: slavnostní oficiální přivítání amerických vojáků před budovou školy.

Prostranství před školou, na silnici a před sokolovnou byla zaplněna dívkami v národních krojích, uniformami našich důstojníků, vojáků, četnictva, sokolů, hasičů a nevídaným počtem lidí…

snímek pořízený z oken školy

Slavnost byla zahájena přehlídkou čestné roty amerického vojska, která nastoupila před vlajkový stožár.

příprava k slavnostnímu vztyčení americké vlajky

stříška vchodu do školní budovy posloužila jako improvizovaná tribuna

podání čestného hlášení

„Jménem občanů naší obce i jménem všeho lidu naší čsl. republiky poděkoval za osvobození americkým vojákům Ing. Jan Vokr v jejich mateřském jazyce.

Projev amerického poručíka, který byl větu po větě tlumočen do češtiny J. Vokrem, vyvolal u shromážděných zástupů bouřlivé nadšení, vrcholící v provolávání slávy USA a ČSR.

Poté předalo děvčátko v národním kroji poručíkovi červeno-modro-bílý věnec se stuhami rovněž v národních barvách a slavnost byla ukončena zapěním čsl. státní hymny, jež mohla býti po prvé po šesti letech opět zpívána tak pohromadě, jako dříve“. (citace z Pamětní knihy)

Po tomto slavnostním nástupu pak vyhrávala dechová hudba a byli vítáni další přijíždějící američtí vojáci.

10. května večer došla zpráva, která do obce přinesla značné rozladění: Američané mají opustit Horní Břízu, neboť přes naši obec vede tzv. demarkační linie a Horní Bříza náleží do východní zóny osvobozované Rudou armádou.

11. května po necelých třech dnech pobytu Američané školu opustili, aby v ní byli vystřídání další skupinou osvoboditelů…

Toho dne (11. května) ve tři hodiny odpoledne dorazil a byl přivítán „Na továrně“ průzkumný oddíl Rudé armády a zároveň ve stejnou dobu přicházejí dole ve vsi na radnici důstojníci kombinovaného oddílu čsl. zahraniční brigády pod velením pplk. Aloise Sítka a št. kpt. Jiřího Pujmana, aby dojednali pobyt své 150 členné brigády v Horní Bříze namísto americké armády. Za vhodné místo k pobytu byla po předchozí prohlídce vybrána, jak jinak, opět budova naší školy…

12. května, v sobotu, po čtvrté hodině odpoledne zastavuje ohlášený konvoj obrněných vozidel kombinovaného oddílu „Na továrně“ u kantýny. Po krátkém občerstvení se celá kolona za slavnostního zvuku tovární sirény vydala manifestační jízdou do vsi k ubytování ve škole. Prostranství před školou bylo znovu zaplněno zástupy občanů, kteří z chodníku zdravili přijíždějící hrdiny ze západní fronty.

 
zástupy lidí vítají „Muže pplk. Sítka“ na chodníku u sokolovny

„Sotva naši vojáci seřadili bojovou techniku před školou a vystoupili, byli okamžitě zahrnuti nadšeným davem lidí…

Dotazy a vyprávění o dlouhém šestiletém odloučení od vlasti a domova, o bojovém působení v Polsku, Rusku, Palestině, Egyptě, Alžíru a Anglii a odtud o návratu po invazi přes Francii a Německo zpět do vlasti nebraly konce…“ (citace z Pamětní knihy)

slavnostní přivítání před školou

Dobový záznam z kroniky:
„My, občané Horní Břízy jsme pyšni, že se nám dostalo cti pozdravit v našich zdech vojáky od Tobruku, Dunkerque aj, a jsme hrdi na to, že historická čsl. válečná vlajka, která první pozdravila území osvobozené republiky, zavlála nyní nad našimi hlavami.

Naše sebevědomí, šest let ušlapované, opět roste. Vidíme naši vlajku v rukou československého vojáka. A ona vlaje ve volném vzduchu nad svobodně dýchající zemí. 

Slibujeme, že takto bude věčně vlát a neskloní se nikdy již!“

Dopis na rozloučenou pplk. Sítka před odjezdem z Horní Břízy
20. 5. 1945

pplk. Alois Sítek, velitel Kombinovaného oddílu

„My, vojáci republiky československé po dlouhých šest let snažili jsme se konati svoji vojenskou povinnost. Abychom osvobodili svoje drahé doma, na které jsme stále mysleli a kterým patřily naše srdce.

Dnes úkol splněn a budeme společně pracovat na znovuzrození naší drahé otčiny ruku v ruce za společným cílem a ideálem.

Díky vám všem doma, že jste vytrvali a nezapomněli.

Vaši vojáci

pplk. Sítek, velitel čs. kombinovaného oddílu velitel čs. kombinovaného oddílu na západní frontě, III. U. S. Armáda“

20. května opustila naše armáda Horní Břízu. Školní budova byla vyčištěna a dezinfikována.

26. května byl první sraz dětí, které se shromáždily v sokolovně, kde k nim v emotivním vlasteneckém projevu promluvil ředitel školy Fr. Zuska.

Školní rok 1944/1945 nabitý překotnými událostmi byl ukončen 19. července s hodnocením, které se opětně vrátilo k pětistupňové klasifikaci.

Prameny:
Pamětní kniha Horní Břízy 1938 – 1950
Foud, K., Syrový J.: Muži pplk. Sítka, vydal OÚ Kyšice 2008
Syrový, J.: Šest let mimo domov, Euroverlag Plzeň
upravené vzpomínky pamětníků

Ladislav Čása, kronikář města
leden 2021