Historie hornobřízského základního školství - 3. část

Škola stála za sedm měsíců aneb zdejší škola a školáci na přelomu 19. a 20. století

Výstavba započala v dubnu 1890 na nově zakoupené parcele podle plánů Ing. Antonína Müllera z Plzně. Cihly byly vyráběny v místní cihelně. 1 000 kusů za 11 zlatých. Truhlářské práce provedl Antonín Wágner z Plas za 666 zlatých.

Původní rozpočet byl zhruba o 1.500 zlatých překročen. Stavba si vyžádala 11. 948 zlatých a 74 krejcarů. Pro odpor některých daňových poplatníků k přirážce k dani si obec musela vypůjčit finanční prostředky u Spořitelny královského města Plzně se splatností do 40 let. V roce 1893 pak obec obdržela 500 zlatých jako státní subvenci.

Obecná škola v Horní Bříze z roku 1890 /snímek z r. 1956/

Dne 9. listopadu 1890 byla škola vysvěcena a 10. listopadu se začalo vyučovat. 1. ledna 1894 se stává škola dvojtřídní a navštěvuje ji 96 žáků.

Obec školu všemožně podporovala. Zřídila na protějším pozemku ovocnou školku, osvobodila děti od školních poplatků, od roku 1905 platila školní rada převážné většině chudých žáků všechny pomůcky.

Školní knihy a pomůcky si nosili žáci v taškách na záda, anebo jen v ruce stažené koženými pásky, provlečenými kovovým držátkem. Prvňáci a žáci nižších tříd měli tašky z lepeného papíru potažené plátnem, které nosili na zádech. Ve vyšších třídách měli žáci řemen tašky „frajersky“ přehozený přes rameno a taška visela na boku. Učebnic bylo málo: čítanka, slabikář bez obrázků, malý katechismus (až do páté třídy). Početnici měly jen některé děti. Součástí výbavy žáka byl sešit na psaní, dřevěné pouzdro na tužku a násadkové pero.

Ve školním roce 1912/13 byla otevřena 3. třída, počet žáků vzrostl na 167. Služební byt pro učitele v budově začal být využíván jako učebna, a proto byl pro řídícího učitele postaven naproti škole vilový domek, č.p. 104. 

Přibližme si teď několika řádky, jak žily hornobřízské děti na konci 19. a začátku 20. století a porovnejme jejich život s životem dnešních dětí. Při srovnání budeme nepochybně překvapeni, jak výrazně se životní styl dětí za jedno století změnil.

Byť došlo v hornobřízských rodinách na přelomu 19. a 20. století k poklesu natality, zůstávaly rodiny nadále dosti početné a trojgenerační. V rodinách stále panovalo vysoké riziko úmrtí některého z členů rodiny, dětí i rodičů.

Ve čtrnáctém roce přišla válka. Na devadesát dospělých hornobřízských mužů, synů i otců rodin, narukovalo bojovat „za císaře pána a jeho rodinu“. Dvacet čtyři se jich do rodné obce ve svobodné vlasti už nikdy nevrátilo. Padli na bojištích anebo se stali nezvěstnými. Jejich jména jsou vytesána na památníku „Na Návsi“.

Po 1. světové válce si „přišla s kosou“ pro řadu hornobřízských dospělých i dětí „španělská“ chřipka.

Ve dvacátých letech dochází k výrazné změně v charakteru zástavby obce i sociálního složení obyvatel. Změnu přivodil dynamický nárůst počtu zaměstnanců zde působící a prosperující akciové společnosti Západočeské kaolínové a šamotové závody (založena 21. 1. 1899). Společnost tu v roce 1921 v místních provozech vykazovala 1703 zaměstnanců a při prvním sčítání lidu v samostatné Československé republice téhož roku měla Horní Bříza už 1.327 obyvatel a 129 domů.

K „historickým“ jádrům návsí ve Březí a Čermné, s původními selskými dvory s chlévy, stodolami, kůlnami i vejminky, začaly rychle a trochu i živelně přibývat domy nového „nezemědělského“ obyvatelstva. Byli to tzv. „kovorolníci“, drobní vlastníci půdy, chodící si do továrny „přivydělávat“, anebo „bezzemci“, usilující si koupit „nějaký ten kousíček pole“ a postavit si tu vlastní domek.

Započala výstavba stavení zpravidla z vepřovic o dvou obytných místnostech v lokalitě „Na Rypličce“ a podél „Oborské cesty“ (dnešní Tř. 1. máje). Suché záchody stály na statku u hnojiště, u nové zástavby na dvorku. Domy byly bez vodovodu a elektřiny. Pro vodu se chodilo do studánky. Málokteré stavení mělo svoji studnu. (První žárovky se po vsi rozsvítily až v roce 1929. Veřejná hovorna telefonu byla zřízena v roce 1929). Na návsi se volně pohybovalo domácí zvířectvo. „Ulice“ byly prašnými cestami bez asfaltu nebo dláždění. Po nich se pohybovaly koňské nebo kravské potahy. Motorová vozidla projela ojediněle, neboť je vlastnil málokdo. V provozu byla železnice bez stávající zastávky, vlak stavěl pouze na nádraží a k osobní dopravě byl využíván minimálně.

Životní podmínky dětí v rodině byly nezáviděníhodné. Rodiče dřeli jako kopáči v lomu nebo v prašném prostředí továrního provozu způsobujícího nemoci dýchacích cest. Děti doma trpěly bídou, hladem. Polovina čtrnáctiletých začala již vydělávat, aby vypomohla rodičům při obživě početných rodin a nemalé procento dětí nastupovalo do práce už ve třinácti letech. (Připomeňme si, že v „Západočeských“ byla zorganizována dělnictvem na přelomu června a července 1927 rozsahem nebývalá stávka za zvýšení mezd. Trvala 27 dnů a vstoupilo do ní na 2.000 dělníků akciové společnosti.)

V rodině byla nadále vyžadována rodičovská autorita. Fyzické tresty doma i ve škole: pohlavek, řemen, vařečka, tahání za vlasy, uši, klečení, stání v koutě byly nezřídka na denním pořádku.

Pokud děti zrovna nebyly ve škole a neměly pracovní povinnosti v péči o mladší sourozence, o hospodářství, na poli nebo v lese, trávily svůj volný čas hraním her podle pohlaví a věku.

Kluci hráli kuličky, tloukli špačka, vrtěli káču, stříleli z luků a praků, otloukali píšťalky, chodilo se na chůdách, honila se obruč. Na pastvě se válely sudy, metaly kozelce, chytali se cvrčci a kobylky. Vyráběli se a pouštěli draci, vybírala se ptačí hnízda, honili veverky prakem, na ohníčcích se pekly brambory i kouřily „cigarety“ z bramborové natě. Děvčata sbírala lesní plody, stavěla zahrádky, vyráběla panenky, postýlky, hrála kamínky, skákala panáka… 

Většina her byla sezónních a odehrávala se na návsi, na cestě, na nezastavěných prostranstvích mezi domy, na pastvě, u vody, v lese a byla organizována samotnými dětmi bez účasti dospělých.

Teprve po 1. světové válce se v Horní Bříze začala rozvíjet první organizovaná tělovýchova dospělých i dětí, a to zásluhou Dělnické tělocvičné jednoty (1912) a Sokola (1918), a spontánní „sporty“ s primitivní výbavou: fotbal s hadrákem, plavání, sáňkování, lyžování, bruslení. Jízdní kolo tu měl zprvu jen málokdo z dospělých, děti téměř vůbec. První tělocvičnou obou tělovýchovných spolků byl sál hostince u Benešů čp. 28. Sokolovna s tělocvičnou byla dokončena a slavnostně otevřena 8. 10. 1922. První veřejná hřiště nebo cvičiště zde byla „Na drahách“ (louka za mlýnem ve Staré vsi směrem k zahrádkářské kolonii) a „U kozího hrádku“ (dnes lokalita „Sluneční údolí“), až později cvičiště u sokolovny (1923) a fotbalové hřiště na propachtovaném pozemku p. J. Meistera „Za tratí“ (1936).

DTJ a Sokol bezprostředně po svém založení nacvičovaly ochotnické divadelní představení pro dospělé i pro děti. V sálech místních hostinců bylo možné navštívit produkce kočovných loutkových a divadelních společností. První filmové představení se konalo 1. listopadu 1929 v sokolovně.

Veřejná knihovna začala půjčovat v roce 1914. Bestsellery dětské literatury byly Mayovky („Syn lovce medvědů“) a Verneovky.

S rodiči se děti setkávaly až u večeře. Zbylo-li trochu času a byla-li nálada, společně se zpívalo, vyprávěly se příběhy nebo se hlasitě předčítalo, hrály se karty nebo deskové hry: Domino, Mlýn, Člověče nezlob se, … 

Hračky nebyly kupované, ale podomácky vyráběné: dřevěná autíčka, vláčky, hadrové panenky, … 

Významnou složkou v životě dětí byly výroční obyčeje: Vánoce, pochůzky na Tři krále, vynášení Smrtky, „rachání“ na Velikonoce, …

Pojďme ale zpátky do školy…

ilustrativní obrázek interiéru třídy

Učiteli zde byli do této doby výhradně muži. Jejich finanční ohodnocení bylo srovnatelné s platem úředníka, byli pod penzí a měli zajištěné bydlení (např. U nás bydlel ředitel přímo ve škole nebo v obecním bytě). Nároky na vzdělání učitelů se zvyšovaly. Učitelé absolvovali zprvu dvouleté, později čtyřleté učitelské ústavy. (První požadavek na jejich vysokoškolské vzdělání se objevil v meziválečném období a v padesátých letech. Problémy s naplněním tohoto požadavku však přetrvávají dodnes.)

Škola byla místem společenského a kulturního života, učitelé byli díky svému postavení autoritou a těšili se zde výsledky své práce ve škole i ve veřejném životě obce společenskému uznání. Profese učitele byla poměrně atraktivní.

Ve školním roce 1912/1913 byla otevřena 3. třída, počet žáků vzrostl na 167. Služební byt pro učitele v budově začal být využíván jako učebna, a proto byl pro řídícího učitele postaven naproti škole vilový domek, č.p. 104.

Během 1. světové války se učitelé často střídali a měli mnoho povinností. Také děti musely z nařízení rakouských úřadů vykonávat různé činnosti, např. vybírat peníze a šatstvo ve prospěch Červeného kříže, sbírat kovy i byliny, dívky zhotovovaly prádlo pro vojsko.

Ze školní knihovny byl vyřazen pro nedostatečný vlastenecký obsah Jirásek a jiné tituly. Učebnice českého jazyka a čítanky byly změněny a nové se nedostávaly. Byl nedostatek psacích potřeb.

Zoufale se šetřilo uhlím, ve třídách se topilo kamny a vytápění bylo povoleno jen od listopadu do konce března a za velkých mrazů se vyučování omezovalo. Budova postrádala rozvody elektřiny a vody, záchody byly suché.

Pro chudé a hladovějící žáky byla v roce 1918 zřízena školní válečná kuchyně. Její provoz byl hrazen z darů místních občanů a továrny a ukončen byl po dvou letech. K zmírnění nedostatku šatstva u některých dětí byly konány dobročinné sbírky.

Od roku 1920 byly všem žákům poskytovány učební pomůcky zdarma a značné částky byly věnovány na doplnění školní knihovny a na různé výlety.

Po první světové válce, po vzniku Československa, všechny politické strany vystoupily s požadavky demokratizace školství. V ministerském předpisu bylo uvedeno, že náboženství není součástí výuky a jeho vyučování se stalo nepovinným.

V roce 1922 vstoupil v platnost tzv. „Malý školský zákon“.

Stanovil osmiletou školní docházku (platila až do r. 1948), a to buď v osmileté obecné škole nebo v tříleté měšťanské navazující na pětiletou obecnou, snížil povolený počet žáků ve třídě z 80 na 70, uznal genderovou rovnost učitelů a učitelek před zákonem, zavedl nové předměty: občanskou nauku a pro dívky nauku o domácím hospodářství.

Žáci se věnovali chovu včel, výcviku na školní štěpnici, pěstování zeleniny, byly pořádány tzv. „Stromkové slavnosti“ k výsadbě stromů.

Zákon rovněž umožnil zřizování pokusných škol, mezi které se také Masarykova škola po svém otevření v roce 1931 zařadila.

Po ukončení 1. světové války postupně přibývá žactva. Ve školním roce 1920/1921 počet žáků kulminuje, ve škole se učí 208 žáků. Budova školy přestává kapacitně vyhovovat, i když z ní byla v roce 1923 přeložena obecní knihovna do obecního domu čp. 80. Budova nepostačuje ani pro žáky školy obecné.

(Zajímavou událostí byla květnová návštěva školy roku 1925. Během jednoho pobytového dne v Horní Bříze si školu prohlédlo 68 maďarských učitelů od Nových Zámků na Slovensku, z nichž „jen hrstka rozuměla česky“.)

Dubnové zasedání místní školní rady roku 1927 se nedostatečnými prostorovými podmínkami školy zabývalo. Bylo rozhodnuto, namísto rozšíření školní budovy jen pro školu obecnou, o podání žádosti ke zřízení měšťanské školy v Horní Bříze, a to pro školní obvod Trnová a Krašovice a o postavení nové účelnější budovy společné pro školu obecnou i měšťanskou.

Prameny:
Pamětní kniha obce Horní Bříza od r. 1923
Pamětní kniha Obecné školy Horní Bříza
Proměny povinné školní docházky, Učitelské noviny č. 33/2020
Olbrechtová Jindřiška: Život dětí na severním Plzeňsku v 19. a počátku 20. století, FF Masarykova univerzita Brno, 2007

Ladislav Čása, kronikář města
prosinec 2020