Historie hornobřízského základního školství - 12. část

Družba Horní Bříza - Prešov
Ukončit popis dění a života školáků na hornobřízské škole v šedesátých letech a přitom nevzpomenout na přátelská setkání žáků a učitelů hornobřízské a prešovské školy by bylo neodpustitelnou chybou.

Přibližme si proto, jak se partnerství mezi těmito školami zrodilo a téměř pětadvacet let se s určitými obměnami úspěšně rozvíjelo.

8. dubna 1960 usedla patnáctiletá žákyně 9. třídy jedné z prešovských škol Hana Lomová spolu s maminkou doma ke stolu, aby napsala dopis. Po jeho napsání jej vložila do obálky a tu opatřila adresou:

Místní národní výbor v Horní Bříze
Horní Bříza 300
Plzeň-sever

Dopis přišel na místo určení. Po jeho otevření si dopis přečetl předseda MNV St. Šilpoch, a od něho putoval dopis z ruky do ruky. V dopise stálo:

Prešov 8. 4. 1960

Vážení súdruhovia,

Dňa 12. IV. zapálí moja mamička 15 sviečok – budem mať 15 rokov. Každým rokom pribudla jedna malá sviečka na mojej torte k narozeninám.

Dovolte mi, aby som Vám povedala svoju rozprávku.

Keď som sa narodila v koncentračnom tábore ve Freibergu v Sasku, boli naši sovietskí osloboditelia na dosah od mestečka. Fašisti nechceli dožičiť ešte oslobodenia. A tak nás hnali s mamkou (mala som 36 hodín) na 17 dňový pochod hladu směr Mauthausen. V Moste nás naložili do dobytčákov, ale otvorených.

Došli jsme do Horní Břízy. Tu sa spustil leják. 3 deky nad nami celkom premokli. Bola som však veľmi malá, tak ma mamka schovala do šiat, nechajúc, iba maličký otvor vpředu pri zapinaní šiat, kterým som dýchala. Mne sa však tá tma nepáčila a vo dne v noci po dva dni som plakala.

Ako sme tam na stanici stáli, musel moj slabý plač počuť dobrodinec zo stanice. Před odchodom z Horní Břízy nemecký unterscharfuhrer odevzdal mamke prepychovú detskú výbavičku. Dojímavé boli podbradníčky s nápismi „Tatíčkův mazlíček“, apod. Potom začalo putovanie Vašich šlachetných občanov volajúcich: „Pro maminku a dítě!“

Moja mamka bola veľmi vyhladovelá. Vaše makové a orechové kolače, polievky, mlieko, vyprážané masá a hlavne ten Váš chutný chlebíček jej navrátili silu a hlavne vieru v člověka. Tú istú skúsenosť sme mali v Klatovech.

Dovolte drahí súdruhovia, aby som Vám touto cestou poďakovala za Vaše šlachetné dobrodenie, ktorým ste pomohli udržať ma při živote. Som veľmi šťastná, že žijem v našej krásnej slobodnej vlasti. Chodím do IX. triedy JSŠ v Prešove Mudroňova, do prekrásnej novej školy. Svojím dobrým prospechom vyplácam len nepatrnú daň milovanej vlasti. Ale až dospejem, každým dychom budem pracovať pre náš krajší zajtrajšok.

Pozdravte odo mňa všetkých dobrých ludí u Vás, za mňa i za mamku Vaša vďačná

Hana Lomová

Horoucí dopis připomínající události na hornobřízském nádraží ze soboty 21. dubna na pondělí 23. dubna 1945 nezůstal v Horní Bříze bez odezvy. Netrvalo dlouho a patnáctileté Haničce s maminkou se dostalo pozvání do Horní Břízy na oslavy 15. výročí osvobození.

V pátek 6. května 1960 Priska Lomová s dcerou Hanou skutečně přijely. 

Na druhý den v sobotu po 10 hodině dopoledne je vítali žáci spolu s učiteli v nabité tělocvičně školy na školní oslavě patnáctiletého jubilea osvobození.

Po úvodní recitaci a předávání dárků pak P. Lomová vyprávěla svůj životní příběh o svém odvlečení do koncentračního tábora, o strastiplné cestě transportu smrti do vyhlazovacího tábora Mauthausen na konci války, ale hlavně o potravinové pomoci, které se zde na nádraží třem tisícům transportovaných vězňů i jí a malé Haničce ze strany hornobřízských občanů dostalo.

Po skončení oficiální části podpisy do památníčků nebraly konce.

Během dne matka s dcerou zavítaly na místo nedaleko kolejiště hornobřízského nádraží, kde bylo „pohřbeno“ na třicet pět zde vyhladovělých obětí transportu.

Hosté spolu s průvodci na místě prvotně „pohřbených“ obětí

Byly pozvány do keramičky, kde se seznámily s výrobou obkladaček a pobesedovaly se zaměstnanci provozu.

Snímek na památku se zaměstnanci flísky

Na večerní veřejné oslavě byla p. P. Lomová požádána o vystoupení, které se slzami v očích zakončila poděkováním hornobřízským za záchranu životů všech přeživších transportovaných vězňů. 

Hana a Priska Lomovy při slavnostním zasedání

V neděli dopoledne při zde konané velké veřejné pietní vzpomínce pak obě položily věnce u hromadného hrobu zmíněných obětí na místním hřbitově.

Nejen od školy, ale i od celé obce se jim dostalo po celou dobu pobytu na oslavách nezapomenutelného přijetí. Památná návštěva přinesla své ovoce…

A tak se v době prvních lidí ve vesmíru, vinylových desek, v době okouzlení rokenrolovou hudbou s končící érou unylých tónů saxofonů, objemných natupírovaných účesů a plastových módních doplňků, plisovaných sukní, halenek, bavlněných punčocháčů, manšestrových kalhot, švédských a kostkovaných flanelových košilí, balonových větrovek, rádiovek a kožených pionýrek zrodila myšlenka každoročních vzájemných přátelských setkání vycházejících žáků naší školy s některou z prešovských základních škol.

Volba P. Lomové padla na ZDŠ Prešov, Konštantínova 2, v které tehdy působil ve funkci ředitele Eugen Kolan, její spoluvězeň v koncentračním táboře.

První přátelská žákovská výměna byla naplánována na konec příštího školního roku.

A tak se také stalo…

26. května 1961 vítali učitelé a žáci naší školy své budoucí přátele a kamarády z Prešova k týdennímu pobytu v Horní Bříze. Roje dětí tlačících se v otevřených oknech školy směrem do parku zdravily přicházející hosty ke škole skandováním: „Ať žije družba! Ať žije Prešov!“

Po srdečném přijetí s doprovodným kulturním programem došlo k „utváření“ přátelských dvojic. Každý žák zúčastněný na výměně obdržel svého slovenského kamaráda. Pozval jej k sobě domů, aby ho představil rodičům, ubytoval a společně s rodiči se o něho postaral a vytvořil mu po dobu návštěvy přechodný domov.

Dvojice během pobytu spolu chodily do školy, zúčastňovaly se společně připraveného poznávacího, kulturního, sportovního a zájezdového programu. Hosté se seznámili s provozem místních keramických závodů, navštívili Plzeň, vydali se na výlet do západočeských lázeňských měst.

Na výletě do Plzně před Prazdrojem

Po příjemně stráveném týdnu Slováci odjeli, aby za čtrnáct dnů nato připravili padesátce našich dětí a učitelů obdobný pobyt u nich doma v Prešově.

15. června se naše výprava vydala vlakem na Slovensko. Po týdenním pobytu se museli hornobřízští školáci a učitelé se svými kamarády a kolegy rozloučit a vydat se na cestu domů. Odjížděli plni dojmů z bratrského přijetí v družební prešovské škole, v rodinách svých kamarádů, z poznání města Prešova, z výletů na místa bojové slávy v Dukelském průsmyku, do Bardejova, Vysokých Tater, na Pieniny a do Košic. Loučili se s prosbou a slibem: „Určitě napiš!“ - „Napíšu, neboj…“

V Dukelském průsmyku - 1961

Loučení při odjezdu- 1961

Žákovské výměny se každoročně opakovaly. V počátečním období v režimu obou návštěv v posledním měsíci školního roku, později obrok střídavě naši do Prešova a Slováci do Horní Břízy. Od roku 1968 bylo ubytování v rodinách nahrazeno společnými týdenními pobyty v rekreačních střediscích nebo stanových základnách.

Karlovy Vary – červen 1968

Děti i učitelé trávili nezapomenutelně krásné chvíle ve škole, při sportovním zápolení, na zájezdech, turistických vycházkách, večerech u táboráků nebo později na diskotékách.

Družba přispívala k přátelství mezi dětmi obou národů, prohlubovala vztahy mezi učiteli obou škol, napomáhala výměně pedagogických zkušeností.

Úbytek počtu žáků v prešovské základní škole počátkem 80. let přivodil její zrušení, a tím i konec družebních kontaktů obou škol.

(V současnosti slouží školní budova na prešovské Konštantínově ulici gymnaziální výuce.)

Obrovský kus práce při organizaci a zabezpečení výměn vykonali na slovenské straně ředitel školy Eugen Kolan a na naší straně p. učitel Emanuel Mikolanda. Vzájemná spolupráce při zajišťování družby u nich přerostla v osobní a rodinné přátelství, které pokračovalo i po skončení jejich aktivní pedagogické činnosti v učitelském důchodu. 

Přivítání v Prešově 1961 – zleva E. Kolan, F. Vlasák, V. Drozdová, E. Mikolanda

Oběma „duchovním otcům družby“, ale i všem ostatním učitelům a dalším spolupracovníkům patří i po letech vyslovit obdiv a poděkování za vše, čím družba Horní Bříza - Prešov obohatila školní zážitky téměř jedné generace hornobřízských a prešovských dětí.

Prameny:
Kronika obce Horní Bříza, díl V.
Školní kronika, 2. kniha (1967 - 1989)
upravené vzpomínky pamětníků

Ladislav Čása, kronikář města
únor 2021