Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Historie hornobřízského základního školství - 1. část

Typ: ostatní
Na úsvitu vzdělávání.

Historie hornobřízského základního školství

V právě probíhající „koronavirové“ době letošního roku 2020 uplynulo již více než 130 let od zahájení historicky prvního školního vzdělávání v Horní Bříze.

My všichni školou povinní jsme jednu z jeho etap prožili a mohli bychom o ní podat své svědectví. Na vlastní kůži jsem ji jako žák, později jako učitel a ředitel prožil s mnohými z vás.

Pro vás, kteří máte zájem seznámit se s jeho celou historií, jsem se ji pokusil zachytit jak z dostupných dokumentů, tak ze svých osobních vzpomínek.

 

Část první

Na úsvitu vzdělávání zdejších dětí aneb denně pěšky do farní školy v Ledcích

Pohled na výchovu a vzdělávání si vytváří každé období lidských dějin. Vždy se v něm odráží ekonomické, ideologické, sociální a kulturní potřeby, spolu s problémy a stylem života dané doby. Se změnami pohledu člověka na svět se mění i představa, jak připravit své děti pro jejich život v dospělosti.

Institucionální výchova a vzdělávání dětí v českých zemích prošly od středověku do novověku dlouhým vývojem. Připomeňme si, že na jejím obsahu i formě se podílely pro nás známé osobnosti českých dějin, např. Mistr Jan Hus či Jan Amos Komenský, Jakub Jan Ryba.

V té době byl přístup lidí na vesnici ke vzdělání velmi obtížný. Školy byly jen ve městech, a tak venkovské obyvatelstvo bylo povětšinou negramotné. Nejinak tomu bylo zřejmě i u našich hornobřízských předků.

Hodnověrné zprávy o tom, zda a kolik dětí z tehdejší Čermné a Březí chodilo do dřevěné jednotřídní ledecké školy, v které se prokazatelně učilo už v době pobělohorské v první polovině 17. století, nemáme.

 

Na úsvitu vzdělávání

ilustrativní obrázek třídy z doby školských tereziánských reforem

 

S nástupem novověku dochází ke změně. V době tereziánských reforem po vydání Všeobecného školního řádu z roku 1774 začaly být zřizovány v menších městech a na vesnicích (zpravidla při farách) jednotřídní nebo dvoutřídní školy triviální (učilo se v nich tzv. trivium: čtení, psaní a počítání).

Byla zavedena školní docházka šestiletých až dvanáctiletých dětí, zprvu v oddělených chlapeckých a dívčích třídách, od roku 1790 už smíšených.

Školským reformám se bránily církev, která ztrácela monopol na vzdělání, část vrchnosti, které reforma ukládala ve vztahu ke škole nové finanční povinnosti, i mnozí rodiče, kteří tím přišli o možnost využívat své děti k různým pracím doma i v hospodářství.

Docházka se pak stala povinnou se Školským zákonem v roce 1869, kdy síť škol byla dobudována. (Zákon také určil postihy rodičům, kteří na docházku dětí příliš nedbali, a to od pokut až po vězení. Učilo se hlavně v zimě, kdy děti nemusely pomáhat na poli.)

Přestože byla nařízena všeobecná školní docházka, mnohde zůstávala stále jen na papíře. Žáci si toho, mimo určité dovednosti ve čtení, psaní a v počtech, ze škol do života příliš neodnášeli. Často dokonce i to, co si odnášeli ze základního trivia, nebývalo trvalé. Ve školách se sice naučili krásně kaligraficky psát, po pár letech se ale mnohdy vraceli k pohodlnému podepisování třemi křížky.

Školní povinnost přinesla dětem řadu změn v běžném životě. Časově se dětský den rozdělil.

Ve škole pobývali žáci poměrně krátce, většinou tři hodiny dopoledne a jen některé dny odpoledne. To se často věnovali hudební přípravě nebo jiným méně významným předmětům, jako třeba počtům.

Ráno docházel učitel s dětmi do kostela na služby boží. V neděli se zejména starší žáci účastnili bohoslužeb samostatně, obsah kázání měli potom většinou za úkol zpracovat písemně. Čas věnovaný škole se prodlužoval o další práce, které venkovské děti vykonávaly z pověření učitele na jeho hospodářství. Ve středu nebo ve čtvrtek škola odpadala podobně jako o mnoha svátcích. Řídící učitel či ředitel mohl po dohodě s místními úřady vyhlašovat další dny i týdny volna v souvislosti s počasím, polními pracemi nebo třeba v den svého svátku.

Délka prázdnin se měnila od dvou po šest až osm týdnů, začátek kolísal od srpna do listopadu. Listopadový termín souvisel s vojenským rokem a odvodem branců. Většinou patřily prázdninám letní měsíce a jejich termín se v českých zemích ustálil na polovině července.

Naše děti měly povinnost chodit spolu s ledeckými a s dětmi ze Záluží, Třemošné, Žilova, Stýskal, Příšova a Nevřeně do farní školy v Ledcích.

Ledce byly tehdy centrem širšího okolí, řekli bychom střediskovou obcí té doby, neboť zde byl nově postavený kostel (1769) s farním úřadem a z roku 1822 hrabětem Františkem Vrtbou zcela nově vystavěná zděná škola, která nahradila na počátku 19. století vyhořelou dřevěnou.

Školní rok býval zahajován v chrámu páně sv. Jakuba v Ledcích. Od žáků byla vyžadována poslušnost vůči božské autoritě i pilné plnění náboženských povinností.

Škola se žáky naplňovala zpravidla až na sv. Václava nebo až po Dušičkách, kdy končila výpomoc dětí při zemědělských pracích a kdy se ve škole začínalo topit. Děti se do školy z dnešního pohledu paradoxně těšily, protože si ve škole odpočinuly od těžké fyzické práce a ve škole oproti doma byla také zábava.

Rodiče měli právo a povinnost řídit veškerou činnost svých dětí. Matce náležela péče především o tělesnou pohodu a zdraví, otec rozhodoval o rozumové, morální, náboženské a občanské výchově, vzdělání, zapojení se do domácích prací, správě majetku, volbě povolání a nezřídka i o vhodném životním partnerovi svých dětí. Od dětí se naopak vyžadovala takřka bezvýhradná poslušnost a úcta k rodičům. Autoritu také udržoval zvyk vykání dětí rodičům, tykání se rozšířilo až po 1. světové válce.

Starost o hmotné zařízení školy jako budovu, nábytek, topení a osvětlení připadla obci a jimi zřizovaným místním školským radám. Ty vedly seznam školou povinných dětí, rozhodovaly o přijetí přespolních žáků, posuzovaly způsobilost dětí ke školní docházce a sledovaly docházku a chování žáků školy. Její členové se mohli zúčastňovat výuky, nesměli však do ní žádným způsobem zasahovat. Dozor nad činností místní školní rady vykonávali zemští a okresní inspektoři. Radu mohl rozpustit z vážných důvodů v zájmu státu či ku prospěchu školy pouze ministr školství.

V šestičlenné místní školní radě ledecké školy zastupoval v roce 1877 hornobřízské Josef Štěpánek.

Důležitou pravomocí místní školní rady bylo právo rozhodovat o místních úpravách časového rozvrhu vyučování. Příslušný předpis jí přímo stanovil, že při svém rozhodování má přihlížet jak k místním poměrům, tak i „k menší otužilosti menších dítek“. Na základě rozhodnutí místní školní rady v mnoha obcích začínalo ráno vyučování později, odlišně od ministerstvem úředně stanoveného začátku v osm hodin. Místní školní rada měla i jisté pravomoci, kterými zasahovala do personálního složení pedagogických sborů. Ty spočívaly v tom, že při obsazování volných míst vybírala tři nejvhodnější kandidáty.

Plat učitele a vybavení školy učebními pomůckami zajišťovala okresní školní rada.

Pro přípravu budoucích učitelů stanovil předpis návštěvu pedagogických kurzů při některé škole hlavní nebo při škole normální. Po absolvování kurzu vykonávali učitelé ještě zkoušku praktické způsobilosti. Předpis současně stanovil, že učitelky dívčích škol jsou povinny vyučovat také ženské ruční práce.

Od učitele se požadovalo, aby měl zdravé tělo, dobrý zdravý rozum, zdravé smysly a dobrou výřečnost. Měl být svým žákům dobrým příkladem v řečech, způsobech i ve všech skutcích. Měl se také vyvarovat všeho, co by ho vystavilo posměchu a opovržení. Učitelé byli předpisem důrazně varováni, aby přestali vést zpustlý život a aby zanechali "hluboce zakořeněného pekelného chlastu".

Také přístup rodičů ke škole byl jiný než dnes. Školu chápali jako instituci, která má být především autoritativní a vnutit dětem poslušnost a řád, a tak nezřídka podporovali užívání tělesných trestů.

 

Prameny:
Kronika Obecné školy Ledce
Pamětní kniha Obecné školy Horní Bříza
Muzeum 3000 - Zpravodajský portál Národního muzea
ČT 24 - Macecha a reformátor, 22. 12. 2010
Novinky.cz - Povinná školní docházka slaví 150 let, 14. 5. 2019

 

Ladislav Čása, kronikář města
listopad 2020


Vytvořeno: 21. 11. 2020
Poslední aktualizace: 29. 11. 2020 23:21
Autor: Ladislav Čása