Vilém Václav (sportovní medailon k nedožitým 95. narozeninám)

Hornobřízská tělovýchova a sport, ať už byly či jsou organizované nebo spontánní, mají zde více než stoletou tradici. O jejich rozvoj a úroveň se zasloužili všichni ti, pro které se staly nejrůznější pohybové aktivity potřebou anebo jen součástí smysluplného naplnění volného času. Věnovali a věnují se jim jen tak pro sebe, jiní soutěžně, závodně, někteří i vrcholově.

Vilém Václav, vrcholový sportovec, se stal a zůstává hornobřízskou sportovní legendou, zasluhující si připomenutí u příležitosti nedožití svého kulatého jubilea.

Vždyť „Vilda“, jak mu tady všichni důvěrně říkali, byl prvním „hornobřízákem“, který se zasloužil o to, že historicky první medaile z mistrovství světa a Evropy zavítaly do Horní Břízy…

16. prosince 1925 se v rodině výpravčího státních drah p. Václava v Tepličce u Karlových Varů radovali z dalšího, tentokrát už jedenáctého přírůstku. Ke čtyřem děvčatům přibyl nejmladší ze sedmi kluků - malý Vilík. Za kmotra mu byl symbolicky, jak bylo tehdy zvykem při narození sedmého syna do rodiny, sám president T. G. Masaryk s vkladní knížkou na sto korun. Neuplynul ani rok, hlavu rodiny povýšili na vrchního oficiála a početná rodina se stěhovala sem k nám do Horní Břízy.

Tady se mu v zimě brzy stával rybníček u fabriky druhým domovem. Prohánět po něm na bruslích puk s klackem v ruce, to byla Vilíkova ohromná záliba. A tak nikoho příliš nepřekvapilo, když ho bratr Rudla přivedl jako devítiletého do žákovského družstva tady u nás nově založeného hokejového klubu (r. založení 1932).

malý Vilda na rybníčku u fabriky (s kamarády třetí zleva)

Vildova bruslařská technika a práce s holí svědčily o tom, že mu sudičky nadělily do života mimořádný sportovní talent. Už v patnácti letech ho přizvali hrát s dospělými za první mužstvo. V dorosteneckém věku patřil k nejlepším v kraji.

Přišla a skončila vojna a k nelibosti místních hokejistů se v Horní Bříze objevili „lanaři“ plzeňského hokeje a Vilda svolil v roce 1951 k přestupu do tamního hokejového Spartaku, kde hrál dvanáct let až do roku 1963.

Vrcholový sport v té době vypadal podstatně jinak než dnes. Hráči byli vlastně „amatéři“, měli svá zaměstnání, ráno chodili do práce. Vilda se vyučil kovomodelářem v plzeňské Škodovce a tam se také touto profesí živil.

sportovec atletické postavy (z tréninků) 

Čtyři dny v týdnu vyrážel ráno brzy vlakem z Břízy do Plzně, tak aby od pěti hodin stihnul ranní dvouhodinový trénink a pak do práce. Odpoledne vlakem na chvilku odskočit si domů a ve tři čtvrtě na pět večer znovu hopnout do vlaku, jet na trénink nebo na zápas a návrat domů kolem půlnoci.

Počáteční finanční odměna za zápas činila 50, za remízu 90 a za výhru pak 180 korun. Teprve později vydělávali hráči 1.200 až 1.500 korun měsíčně.

V sobotu 3. listopadu 1951 byl plzeňský otevřený zimní stadion s umělým ledem v Doudlevcích „obležen“ armádou. Vojáci dál propouštěli jen bydlící v domech kolem stadionu a 9.000 šťastných majitelů vstupenek na premiéru hokejistů Spartaku v nejvyšší ligové soutěži.

Plzeň se totiž v předchozí sezóně probojovala mezi československou hokejovou elitu, která byla rozdělena do 3 skupin. Soupeři Spartaku ve skupině, do které byl zařazen, byly: Č. Budějovice, Chomutov, Karlovy Vary, Kladno a Sparta.

Sportovní komentátor na stadionu těsně před zápasem se Slavií Karlovy Vary oznamoval sestavu: … v druhé útočné řadě vedle Čechury a Lišky nastupuje nováček na postu levého křídla, šestadvacetiletý odchovanec hornobřízského hokeje, Vilém Václav s číslem 12.

Plzeň, i zásluhou Vildy, který dal v zápase svůj první ligový gól, porazila K. Vary 6:2.

V hokejové sezóně 1955/1956 zařadili trenéři Vildu do první útočné formace spolu s Vinšem a Šaškem.
Ta se rázem stala postrachem všech ligových gólmanů.

V následující sezóně se konalo na přelomu února a března 1957 hokejové Mistrovství světa v Moskvě. S nominací „nároďáku“ nastaly trenérům starosti. Některá zvučná jména z reprezentace vypadla. A tak trenérský tým usoudil, že bude dobré zařadit do reprezentace celou první útočnou řadu z plzeňského Spartaku: Václav – Vinš – Šašek a ještě obránce Sventka. Byli to historicky první plzeňští hokejisté, kteří oblékli čs. reprezentační dres.

Mistrovství světa se zúčastnilo 8 družstev. Spolu s naší reprezentací mužstva Finska, Japonska, Německé demokratické republiky, Polska, Rakouska, Švédska a pořádajícího Sovětského svazu. Zápasy se těšily obrovské návštěvnosti. Na utkání našich se SSSR přišlo 40.000 diváků.

Vilém Václav byl na šampionátu poprvé. Už se mu naplňovala „kristova léta“, byl ženatý a s manželkou Jiřinou si užívali radostí z dcerky Libušky, které bylo rok a půl.

„Byl jsem takovým nováčkem i starcem. Navíc jsem si v prvním zápase s Rakouskem narazil koleno. Měl jsem ho ještě jednou tak veliký, ale hrál jsem pořád. Se Švédskem jsme prohrávali 1:0. Já byl sám před brankářem Švédů, brána prázdná… Jenom obránce Larsson ležel napůl v brance. Vystřelil jsem přesně do středu. On vyskočil, dostal puk zezadu do hlavy a ten se odrazil přes branku do hlediště… Larsson měl asi pěticentimetrovou tržnou ránu, ale gól nebyl. A my potom prohráli 2:0. Se Sověty jsme hráli 2:2.“

Mistry světa pro rok 1957 se v Moskvě stali Švédové, druhý byl Sovětský svaz a naši si přivezli bronzové medaile.

bronzová medaile z Mistrovství světa v ledním hokeji Moskva 1957

Šampionát byl poznamenán vedle neúčasti Kanady a USA také kvalitou ledu, na kterém se zápasy odehrávaly. Kromě zápasů v kryté hale v Lužnikách, se totiž hrálo i na otevřených kluzištích. Padal-li sníh byla ledová plocha v několika minutách pokryta vysokou vrstvou sněhu, která nevyhovovala rychlým družstvům, ovlivňovala přesnost přihrávek a střelbu. Některé zápasy se hrály i za desetistupňového mrazu. Novináři psali, že soutěž díky těmto skutečnostem nebyla příliš regulérní.

Za československou reprezentaci Vilda odehrál 7 zápasů a nastřílel 7 branek. V lize v každém ročníku pod třicet vstřelených gólů nešel, patřil vždy mezi nejlepší tři střelce plzeňského mužstva v sezóně.

s „12“ na zádech v zápalu boje

„Za svá nejúspěšnější léta považuji zápasy v národní reprezentaci. V týmu Spartaku sezóny 1955-1959, to jsme byli v lize dvakrát na druhém místě a jedenkrát třetí. Hráli jsme o mistrovský titul v Praze s Kladnem, ale prohráli jsme o branku.“

soustředěnost na střídačce (Vilda první zleva)

Barvy Spartaku a posléze Škodovky hájil 13 sezon až do osmatřiceti let, kdy se s prvoligovou ledovou plochou rozloučil. Od svého příchodu do mužstva se postupně stal jednou z jeho vedoucích osobností. Vedle „dvanáctky“ na zádech a kapitánské pásky na rukávu ho zdobila bojovnost, obětavost a skromnost. V létě měnil hokejový dres za fotbalový, byl výborným fotbalistou.

Vilda uprostřed s vlaječkou

Po skončení v lize hrál dalších šest let za místní hokejový oddíl jako hrající trenér, ten přivedl k titulu v krajské hokejové soutěži.

Hornobřízští hokejisté mistři krajského přeboru v r. 1951
(Vilda v horní řadě druhý zprava)

V úctyhodných pětačtyřiceti letech se s aktivním sportem rozloučil. Vystudoval průmyslovku a nastoupil jako mistr odborného výcviku na zdejším středním odborném učilišti.

Trénoval i dorost, zavítal radou i mezi žáky. Jako trenér odchoval řadu výborných hokejistů i fotbalistů, kteří se dokázali uplatnit i mezi dorostenci v týmech plzeňské Škodovky.

 A jeho sportovní a trenérské krédo na závěr:

„Každý mladý by měl trénovat poctivě. Protože když chce něco dokázat, musí se tomu plně věnovat. Jakmile lajdačí, může mít talent sebevětší a nikdy z něho nic nebude.“

Prameny:
Rodinný archiv V. Václava
BLÁHA, Zdeněk: Bejvávalo v Horní Bříze, Plzeň: NAVA, 2020
Z historie hokejové ligy, oddíl ledního hokeje TJ Škoda Plzeň, 1985
Neuměl nic ošidit, (ze), PRAVDA, 25. března 1972

Ladislav Čása, kronikář města
prosinec 2020