Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Pětačtyřicátý rok v Horní Bříze - 6. závěrečná část

Typ: ostatní
Pětačtyřicátý rok v Horní Bříze - 6. část 1.

Vzpomínky na pětačtyřicátý rok v Horní Bříze
(vybral a připravil Ladislav Čása, kronikář města)

6. závěrečná část historických aktualit připravených kronikářem města k 75. výročí ukončení 2. světové války

Zmatky na demarkační linii…

Demarkační linie – čára doteku, rozhraničení

O jejím stanovení v Evropě a u nás na konci války panují mýty, že byla určena na Jaltské konferenci Velké trojky v únoru 1945. Jde o omyl, na Jaltě k žádnému vymezení sfér vlivu nedošlo. O Československu se zde vůbec nemluvilo.

Zapomíná se, že Československo vstoupilo do zóny sovětského vlivu zcela dobrovolně v prosinci 1943 Smlouvou o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR a SSSR, kterou podepsala londýnská exilová vláda.

Benešovu londýnskou vládu spojenci i Sovětský svaz uznávali. V ČSR se totiž po válce očekával demokratický vnitropolitický autonomní vývoj s výsledkem a příkladem korektní spolupráce Západu a SSSR.

Pro stanovení demarkační čáry byly čistě vojenské, ne politické důvody. Její vymezení se dojednávalo podle postupu spojeneckých armád v závěrečných bojích války, vždy po souhlasu obou velení. Několikrát se také měnilo a upřesňovalo, a to dokonce i až po dosažení smluveného dotyku armád. Po celé linii bylo několik takových míst, kde se uskutečnila tato upřesňovací jednání. Jedním z nich byla zřejmě i domluva definitivní linie vedoucí přes Horní Břízu. Přechodně byla zřízena demarkační linie mezi továrnou a obcí.

001
Demarkační linie dotyku armád vedoucí přes Horní Břízu

11. května – pátek

Američané odjíždějí…

Zpráva z včerejšího večera, že Američané mají opustit Horní Břízu přinesla do obce značné rozladění. Přes necelé tři dny pobytu nám vojáci přirostli k srdci…

us army
Další ze snímků jako památka na Horní Břízu

usaarmy23

 „Když nás opouštěli, neměli naši lidé téměř ani síly, aby jim zamávali na rozloučenou. Byli všichni příliš dojati a se zaslzenýma očima pozorovali odjezd svých osvoboditelů.“ (Pamětní kniha)

pam

Slavobrána Rudé armádě

V 11,30 hlásí místní rozhlas, že dnes k nám přijedou z Kaznějova Rusové.

Lidé se vrhli s horečným spěchem do zdobení obce. Od oborské křižovatky postavili slavobrány s nápisy „Da zdravstvujet Krasnaja armija“, zdobili máje, věnčili stromy podél silnice…

V 15 hodin dorazil na továrnu průzkumný oddíl Rudé armády, který tvořilo několik důstojníků a vedl jej mladší seržant Vladimír Fiščenko. O příjezdu oddílu byli občané zpraveni hlášením z Kaznějova, kde se zastavily předsunuté jednotky 338. dělostřeleckého pluku 117. divize ze svazku 13. armády 1. Ukrajinského frontu.

Vojáci byli uvítáni slavobránou na továrně směrem ke křižovatce. V továrním hostinci je pak uvítal vedoucí jedné z partyzánských brigád operujících v okolí Horní Břízy Dr. Kandaria, který byl v tu dobu již několik dní v Horní Bříze. (Poznámka: na snímku vlevo dole)

račs
Osvoboditelé H. Břízy „pěkně pohromadě“: Američané, Rusové i Čechoslováci

hbra
Přivítání Rudé armády na silnici od oborské křižovatky

Průzkumný oddíl si velitelské stanoviště zřídil na četnické stanici a kolem závodu zaujali vojáci bojové postavení. Hlavní síly dělostřeleckého pluku se rozložily v lese vlevo od silnice vedoucí na Mrtník z rybnické křižovatky poblíž kaznějovské kaolinky. Vojáci zde měli vybudované zemljanky a tam bylo také jejich velitelství.

(Poznámka: později po odchodu československých vojáků 20. května se sovětská jednotka ubytovala ve škole a zdržela se v Horní Bříze do ledna 1946.)

rukoarm
Vladimír Relich: Rudoarmějec

Muži pplk.. Sítka - přijíždí třetí skupina osvoboditelů

V 15,00, tedy v témže čase přicházejí na Národní výbor důstojníci kombinovaného oddílu čsl. zahraniční brigády pod velením pplk. Aloise Sítka a št. kpt. Jiřího Pujmana, aby dojednali pobyt své 150 členné brigády v Horní Bříze namísto americké armády. Za vhodné místo k pobytu byla po předchozí prohlídce vybrána, jak jinak, opět škola…

12. května - sobota

Je po 16 hodině a válečný kameraman s kamerou v okně dnešního zdravotního střediska už má konečně ten záběr, který potřebuje: Příjezd Kombinovaného oddílu do Horní Břízy.

Silnice duní pod pásy a vzduch je prosycen kouřem z výfuků bojových vozidel Half-track, která táhnou 6 protiletadlových kanónů Bofors... Zastavují u kantýny… Vždyť to jsou přece naši!... Čechoslováci!

4
Vítaní vojáci čs. kombinovaného oddílu přijíždějí Na továrnu

prijezd
Konvoj zastavil u kantýny na občerstvení

Děvčata v krojích s chlebem a solí spolu s téměř všemi bydlícími na továrně vítali třetí skupinu osvoboditelů naší obce. Po přivítání byli vojáci pozváni na malé občerstvení ve zdejší restauraci.

(Poznámka: Počátkem dubna 1945 zažádali příslušníci Čs. samostatné obrněné brigády londýnské Ministerstvo národní obrany, aby byli vystřídáni na úspěšně plněném úkolu uzavření nepřítele ve francouzském přístavu Dunkerque a odesláni k americkým jednotkám a s nimi se tak mohli podílet na osvobození Československa ze západního směru.

Vrchní velitel spojeneckých vojsk generál D. Eisenhower vyhověl jejich požadavku tlumočeném ministerstvem a povolil, aby z brigády byl vyčleněn symbolický oddíl v počtu 144 mužů a odeslán k velitelství 3. americké armády. Generál Liška určil jeho velitelem pplk. Aloise Sítka.

sitek
pplk.. Alois Sítek, velitel Kombinovaného oddílu

V pondělí 23. dubna v 15,00 se s nastoupenou jednotkou loučí brigádní generál Alois Liška a Československý kombinovaný oddíl, složený povětšinou z vojáků zimní protiletadlové obrany Tobruku roku 1942/43 pod velením Montgomeryho 8. britské armády, vyráží na pomoc porobené vlasti.

1. května u obce Pomezí na Chebsku vstupuje oddíl jako první čs. zahraniční vojenská jednotka ze Západu na naše území a k nebi stoupá na improvizované slavnosti za zpěvu hymny československá státní vlajka. Večer oddíl doráží do Chebu pět dnů po Američanech. Čechoslováci se tam zapojují do kontroly města a zabezpečení čs. majetku a obnově zásobování.

pomezi

Pomezí 1. 5. 1945 – Kombinovaný oddíl vztyčuje vlajku na čs. území

7. května je oddíl v Plzni a nabízí se Američanům, že se vydá na pomoc Praze a čeká na rozkaz k vyražení. Před polednem 8. května netrpěliví vojáci vyrážejí na Prahu, odbočují na Kyšice a čekají zde na další rozkazy umožňující jim pomoc Pražskému povstání. Žádné takové rozkazy ale nepřicházely…

Začali jednat na vlastní pěst…

U Holoubkova bez povolení amerického velitelství konvoj sedmi vozidel Kombinovaného oddílu překročil demarkační čáru a po silnici narvané kolonami v protisměru prchajících po zuby ozbrojených Němců směřují k Praze. Navečer byli na fotbalovém hřišti Lva Košíře v bojujícím hlavním městě. Po dodatečném oznámení pplk. Sítka Američanům, že část oddílu pronikla do Prahy, přišel rozkaz k okamžitému návratu za demarkační čáru.

Opětné vyražení na Prahu bylo povoleno až 9. května a oddíl zde zůstává do 11. května, kdy na příkaz sovětského velení se musel vrátit do prostoru vymezeném pro působení amerických vojsk.

Z Prahy se oddíl nevrací do Kyšic, ale do Horní Břízy…

Samostatná mise Kombinovaného oddílu končí 18. května v Plzni. Oddíl se zpět začleňuje do celé brigády, která v ten den právě dorazila od Dunkerque do Plzně.)

Pak se slavnostně rozezvučela tovární siréna a obrněná kolona se vydala manifestační jízdou do vsi k ubytování ve škole. Prostranství před školou bylo znovu zaplněno zástupy občanů, kteří z chodníku zdravili přijíždějící hrdiny ze západní fronty.

77
Zástupy lidí vítají „ Muže pplk.. Sítka“ na chodníku u sokolovny

"Vítáni jsou ti, o jejichž činech jsme slýchali jen v londýnském rozhlase. Naši vojáci, kteří vzali na sebe risiko tajného útěku do zahraničí zanechavše zde své rodiny, přes to, že věděli, že budou vystaveny velkému útlaku za strany Němců. Tito pokračovatelé slavných československých legií, přicházejí po dlouhé cestě, plné nebezpečenství a útrap, jaké jen tato nejstrašnější válka všech věků lidem připravila, opět do vlasti, k jejímuž osvobození svou statečností tolik přispěli.“ (citace z Pamětní knihy)

Sotva naši vojáci seřadili bojovou techniku před školou a vystoupili, byli okamžitě zahrnuti nadšeným davem lidí…

Dotazy a vyprávění o dlouhém šestiletém odloučení od vlasti a domova, o bojovém působení v Polsku, Rusku, Palestině, Egyptě, Alžíru a Anglii a odtud o návratu po invazi přes Francii a Německo zpět do vlasti nebraly konce…

3
Příprava k slavnostnímu nástupu

88
Slavnostní přivítání před školou

Dobový záznam z kroniky:

„My, občané Horní Břízy jsme pyšni, že se nám dostalo cti pozdravit v našich zdech vojáky od Tobruku, Dunkerque aj, a jsme hrdi na to, že historická čsl. válečná vlajka, která první pozdravila území osvobozené republiky, zavlála nyní nad našimi hlavami.

Naše sebevědomí, šest let ušlapované, opět roste. Vidíme naši vlajku v rukou československého vojáka. A ona vlaje ve volném vzduchu nad svobodně dýchající zemí.

Slibujeme, že takto bude věčně vlát a neskloní se nikdy již!“

8268583

86

 

kombin odd

Dopis na rozloučenou pplk. Sítka před odjezdem z Horní Břízy:

20. 5. 1945

„My, vojáci republiky československé po dlouhých šest let snažili jsme se konati svoji vojenskou povinnost. Abychom osvobodili svoje drahé doma, na které jsme stále mysleli a kterým patřily naše srdce.

Dnes úkol splněn a budeme společně pracovat na znovuzrození naší drahé otčiny ruku v ruce za společným cílem a ideálem.

Díky vám všem doma, že jste vytrvali a nezapomněli.

Vaši vojáci

pplk. Sítek
velitel čs. kombinovaného oddílu
na západní frontě, III. U. S. Armáda“

Wehrwolfové – příhody, které mnou otřásly…
/Z rukopisných vzpomínek akademického sochaře Vladimíra Relicha/

(Poznámka: Wehrwolfové - Vlkodlaci, byli němečtí záškodníci, provádějící činnost na konci 2. světové války proti postupujícím spojeneckým silám nebo na osvobozeném území. Organizace se vytvářela od března 1945. Vstupovali do ní většinou dobrovolníci z Hitlerjugend a Svazu německých dívek, kteří byli školeni pro partyzánskou válku. Učili se střílet, potichu zabíjet, vyhazovat vlaky, ničit budovy, mosty… U nás prováděli útoky proti čs. armádě, která obsazovala po osvobození pohraničí a proti českým civilistům, kteří se vraceli zpět do svých opuštěných domovů v Sudetech. Československo se stalo zemí, kde jejich teroristická a záškodnická činnost po ukončení války byla ze všech zemí nejvyšší.)

Jednou z dalších akcí, o kterých bych se chtěl zmínit, byl případ "Wehrwolfů", které členové domobrany přivezli k nám na továrnu. Přesné datum už nemohu určit, ale pokud si vzpomínám, mám dojem, že se toto stalo již po skončení války, kdy otázka Wehrwolfů byla velmi aktuální.

Přišel jsem na prostranství před hornobřízským nádraží, kde blízko nádražních závor stály dvě osoby německé národnosti. Jeden z nich byl již v letech a měl na hlavě zelený klobouk, typický, který Němci nosili. Vedle něho stál docela mladý, prostovlasý jeho soukmenovec. Oba stáli mlčky, na rukou spoutáni a čekali co se bude s nimi dít. Kdo je přivezl jsem nezjistil. Jenom jsem zaslechl, že byli chyceni při své nekalé činnosti. To bylo vše, co jsem se o nich dozvěděl.

My s několika kamarády, jsme stáli a vyčkávali, co se bude dít. Stáli jsme asi necelou hodinu, když jsem zpozoroval, že kolem nich stále chodí mladší zaměstnanec místního poštovního úřadu. A potom se to stalo...

Náhle se zmíněný zaměstnanec pošty zastavil a nic netušícího starého Němce udeřil sevřenou pěstí do obličeje. Úder byl tak silný, že nic netušící Němec jako podťatý klesl k zemi. Při pádu mu klobouk spadl z hlavy a spodní část obličeje byla zalita krví. Nikdy jsem něco takového nezažil, a proto se přiznám, že jsem byl touto událostí silně otřesen. Těžce zasažený Němec se se svázanýma rukama pokřižoval a po delším vypětí se znovu postavil vedle mladšího druha. Tato scéna mnou velmi otřásla, neboť jsem něco takového nikdy neviděl.

V oné době to však nebyli jediní zajatí wehrwolfové, kteří se nalézali v naší tovární čtvrti. Dozvěděli jsme se, že mimo těchto dvou Němců, se nalézají ještě další přímo v továrně, kde jsou drženi a hlídáni. Odhodlali jsme se proto, jít se na ně přímo podívat. Zda-li udělali něco špatného, jsme samozřejmě nevěděli, ale chtěli jsme je vidět a tak jsme šli.

Po delší cestě jsme prošli různá oddělení šamotky, sestupovali po schodech, až jsme konečně přišli do místnosti, kde byly umístěny nějaké mlýny, ve kterých se pravděpodobně drtily různé hmoty potřebné k výrobě šamotu nebo některých dalších jiných surovin.

Musím přiznat, že i z této návštěvy těchto míst, jsem byl také velmi otřesen a bylo to pro mne značně deprimující. U jednoho z těchto strojů byli přivázáni dva Němci, wehrwolfové. Stáli u tohoto stroje se stopami hrubého fyzického násilí. Mlčky jsem si je prohlížel a myslel na to, co asi spáchali. Později byli odvedeni do nákladního auta a odvezeni do Plzně do 35. kasáren. Této jízdy jsem se zúčastnil, načež po předání jsme se zase vrátili zpět do Horní Břízy. Co se s těmito lidmi stalo nevím, ale povídalo se, že byli zastřeleni. Zda to byla pravda, jsem se nikdy nedozvěděl...

Když dnes po devětašedesáti letech na tyto událostí vzpomínám, zdá se mi, že toto všechno ani nebyla pravda. To, jak si lidé umí ubližovat a čeho jsou schopni. To se týká nejen Němců, kteří jako by v deliriu a v opojení spáchali tolik těžkých zločinů, které otřásly celým světem, ale i ostatních.

13. května-neděle

Dramatické události z dubna a května pětačtyřicátého roku v Horní Bříze se tuto neděli symbolicky uzavřely… 

V sokolovně byla sloužena za padlé a umučené občany naší vlasti p. farářem Weberem z římskokatolické farnosti v Ledcích smuteční bohoslužba…

 

Prameny:
Foud, K., Syrový J.: Muži pplk.. Sítka, vydala OÚ Kyšice 2008
Syrový, J.: Šest let mimo domov, vydal Euroverlag Plzeň
Internetová encyklopedie wikipedie.cz
Pamětní kniha Horní Břízy 1938 – 1950

Ladislav Čása, kronikář města
květen 2020


Vytvořeno: 12. 5. 2020
Poslední aktualizace: 12. 5. 2020 13:31
Autor: Ladislav Čása