Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Pětačtyřicátý rok v Horní Bříze - 5. část

Typ: ostatní
usa.

Vzpomínky na pětačtyřicátý rok v Horní Bříze
(vybral a připravil Ladislav Čása, kronikář města)

5. část historických aktualit připravených kronikářem města k 75. výročí ukončení 2. světové války

První dny svobody

8. května - úterý

Nad ránem došla do obce další výzva, tentokrát našim hospodyním: „Praze je nutno pomoci potravinami!“

Ve všech rodinách začala sháňka a příprava trvanlivého jídla a pečiva pro bojující Prahu. Ale i tato akce byla zanedlouho odvolána. 

V složité a nepřehledné situaci Pražského povstání si 8. května ráno německý velitel Prahy gen. R. Toussaint dodal odvahy a za uprchlého velitele německé armádní skupiny „Střed“ maršála F. Schornera dojednal dopoledne v České národní radě kapitulaci svých sil v Praze. Stanovil si ale podmínku, a to, že budou zastaveny bojové akce, a německé armádě bude umožněn volný odchod na západ. Z hlediska českých zájmů se v tu dobu jevilo nepodstatné, komu padnou němečtí vojáci do zajetí, proto bylo této podmínce vyhověno. Rozhodující byl čas ukončení bojů a záchrana Prahy.

Odpoledne německá armáda z Prahy skutečné odtáhla…

Kolem 11 hod. přijeli do obce ubytovatelé US-Army, aby ohlásili příjezd asi 300 vojáků včetně vojenské techniky k delšímu pobytu v Horní Břízy. K ubytování byla vybrána Masarykova škola. Tu ale bylo nutné uklidit a vyčistit po pobytu německé mládeže a provozu polní nemocnice.

Stačila jediná výzva a škola se hemžila obětavými ženami a děvčaty, které přispěchaly připravit přechodné ubytování americkým osvoboditelům.

Kolem 16. hodiny už hřmí na příjezdové silnici od Třemošné ke škole kolona obrněných vozidel US – Army…

14
Davy lidí lemují silnici od pomníku a staré školy k sokolovně…

V 16,30 je celé prostranství před školou a cvičiště na sokolovně zcela zaplněno vojenskou technikou.

9

Záhy nato přichází zpráva, že stovka esesáků táhne na Kaznějov. Američané ihned s vojáky a 6 vozy vyrážejí na pomoc. Zpráva ale nebyla pravdivá. Jednalo se totiž o přepadení vesnice Potvorov, kam už mířil jiný početný oddíl americké armády. K tomu se „naši“ připojili a Němce zlikvidovali. Navečer je celá skupina bez úhony zpět v Horní Bříze...

Téhož dne byl před Masarykovou školou zatčen příslušník SA Czelachowsky, bývalý zaměstnanec plzeňského Oberlandratu. (Poznámka: SA – Sturmabteilung, nacistické úderné oddíly reorganizované do vojenské podoby, neblaze proslulé tzv. „Křišťálovou nocí“ v listopadu 1938 proti židovskému obyvatelstvu, nejvyšším velitelem Adolf Hitler, uniforma - tzv. „hnědé košile,“ Oberlandrat - úřad pro výkon německé okupační veřejné správy říšskými orgány v Protektorátu Čechy a Morava)

Po zatčení byl předán Američanům a ti jej předali k potrestání našim lidem…

Rozlíceným davem byl hnán a lynčován po silnici přes náves směrem k potoku Bělá. Tam byl ubitý k smrti vhozen do vody…

Vše, co měl u sebe, zlaté hodinky, peníze i vkladní knížky bylo dáno na národní výbor a o tom sepsán protokol... (Později byl z potoka vytažen a zakopán v houští pod místním hřbitovem.)

9. května – středa

V časných ranních hodinách dorazily do Prahy za nadšeného vítání Pražanů nejprve ze severu přes Krušné hory početné jednotky 1. ukrajinského frontu a o několik hodin později z východu ještě vojska 2. a 4. ukrajinského frontu, aby zlikvidovaly zbytky bránících se esesáckých fanatiků Herrenvolku, kteří se buď nechtěli vzdát, anebo nestačili včas odejít…

Země byla svobodná…

V 8,00 se odjíždí autobusem za doprovodu J. Vokra a vrch. stržm. V. Kaňky do sběrného tábora v Plzni Francouzi, Ukrajinci, Poláci, Rumuni,… lidé, kteří se vraceli z německého zajetí nebo z nucených prací v Německu a byli několik dnů nebo i týdnů ubytováni v továrních kasárnách. Lidé bez domova tam byli stravováni z přidělených zásob. O vaření a další nezbytnou pomoc se obětavě staraly dobrovolnice, které s nimi v kasárnách po dobu jejich pobytu i bydlely, nehledě na to, že tak zanedbávají vlastní rodinu…

V 10,00 hodin dorazili do přeplněného sběrného tábora, kde se dozvěděli, že repatriace ještě není dostatečně zajištěna. A tak s upřímnou radostí přijali návrh vrátit se do té doby, než pro ně bude návrat do vlasti náležitě připraven, zpět do Horní Břízy, kde se jim tolik líbilo…

Na 5 hodinu večer byla naplánována první veřejná oslava: slavnostní oficiální přivítání amerických vojáků před budovou školy.

Prostranství před školou, na silnici a před sokolovnou byla zaplněna dívkami v národních krojích, uniformami našich důstojníků, vojáků, četnictva, sokolů, hasičů a nevídaným počtem lidí…

5
Snímek pořízený Vladimírem Relichem z oken školy

Slavnost byla zahájena přehlídkou čestné roty amerického vojska, která nastoupila před vlajkový stožár.7
Příprava k slavnostnímu vztyčení americké vlajky

14

 

12
Stříška vchodu do školní budovy posloužila jako improvizovaná tribuna

11
Podání čestného hlášení ...lidé jsou i na střeše sokolovny

Jménem občanů naší obce i jménem všeho lidu naší čsl. republiky poděkoval za osvobození americkým vojákům Ing. J. Vokr v jejich mateřském jazyce.

„Když zavlál prapor USA po prvé nad naší obcí, objevil se na stříšce americký poručík, který v podstatě pravil toto:

Lide československý! Po šesti letech těžkého strádání jsi opět svoboden. Tvůj odvěký nepřítel je sražen k zemi a Ty můžeš opět volně žít a volně se rozvíjet.

Přišli jsme do Tvé země po těžkých bojích, plných útrap a velkých ztrát s jediným posláním: přinést celé Evropě a i Tobě svobodu a zbaviti Tě nebezpečí nacistických bestií…

Omlouváme se za svůj vnější vzhled. Byli jsme tři měsíce v neustálých bojích a nemohli jsme o sebe pečovati tak, jak jsme zvyklí. Přejete-li si však, vykoupáme se, převlečeme a uspořádáme zábavu, ku které Vás všechny srdečně zveme.

Děkuji Vám, jménem svých vojáků, za upřímné a vřelé přivítání, jaké jste nám přichystali. Ujišťujeme Vás, že na Vás a Vaši zemi nikdy nezapomeneme.

Ať žije Československo!

Projev amerického poručíka, který byl větu po větě tlumočen do češtiny Janem Vokrem, vyvolal u shromážděných zástupů bouřlivé nadšení, vrcholící v provolávání slávy USA a ČSR.

Poté předalo děvčátko v národním kroji poručíkovi červeno-modro-bílý věnec se stuhami rovněž v národních barvách a slavnost byla ukončena zapěním čsl. státní hymny, jež mohla býti po prvé po šesti letech opět zpívána tak pohromadě, jako dříve“. (citace z Pamětní knihy)

Po tomto slavnostním nástupu pak vyhrávala dechová hudba a byli vítáni další přijíždějící američtí vojáci.

Přání amerických vojáků ohledně tanečního večírku v sokolovně bylo, s poukazem na situaci v Praze, po vzájemné domluvě odloženo na dobu, až odtud přijdou první potěšující zprávy…

Shromáždění přesto dlouho do večera setrvalo ve společnosti amerických vojáků… Nikomu nevadilo, že rozprava byla povětšinou vedena rukama, nohama…

Zadrhnuté lanko
/Z rukopisných vzpomínek akademického sochaře Vladimíra Relicha/

Když si po dlouhé době zase prohlížím fotografie, které jsem na slavnostním shromáždění občanů k přivítání našich amerických osvoboditelů pořídil, uvědomuji si, jak veliké jsem měl štěstí, že mi vedoucí tehdejšího poštovního úřadu v Horní Bříze, paní Marie Hájková, darovala fotografický přístroj zn. " Kodak". Proto mne dnes udivuje, jak pěkné fotografie se mi podařilo vytvořit.

Bylo mi tehdy 21 let a krátce předtím jsem se vrátil z „totálního nasazení“ v Německu. (viz Vzpomínky na pětačtyřicátý rok v H. Bříze, 1. díl)

K "slavnostnímu vztyčení americké vlajky" před nastoupenou jednotkou se váže kuriozní historka:

Tak už to někdy bývá, když člověk chce, aby se mu všechno před lidmi dobře povedlo, nějak se to nějak „zašmodrchá, zadrhne“, ale nakonec to všechno stejně dobře dopadne.

Z betonové plochy nad hlavním vchodem do školy jsem viděl, jak tři vojáci připravují k vztyčení americkou vlajku.

Potom zazněl povel a všichni vojáci se postavili do pozoru.

Při vztyčování vlajky se však lanko zadrhlo a vlajka ne a ne výše. S napětím jsem čekal, jak to vše dopadne.

Po chvíli jsem zpozoroval, že si jeden z vojáků ke svým botám přivazuje koženými řemínky ostré nože, které vojáci nosili za pasem. Když byl hotov, přistoupil k dřevěnému stožáru a začal na něm stoupat, tak jako to dělají elektrikáři, když stoupají na sloupy elektrického vedení.

Svoji práci voják skončil úspěšně a vlajka tak mohla býti vztyčena.

Vznikl tím, myslím, docela exkluzivní snímek…

02
Šplhající americký voják uvolňující zadrhnuté lanko

10. května – čtvrtek

Američané si s hornobřízskými padli do noty…

A tak ani nepřekvapilo, že pro ně bylo v biografu v sokolovně připraveno promítání filmu „Sobota“. Původně bylo představení plánováno jen pro americké vojáky, ale na jejich přání se ho museli zúčastnit též naši občané, hlavně děvčata…

Večer došla zpráva, že Američané mají opustit Horní Břízu, neboť přes naši obec vedla tzv. demarkační linie a Horní Bříza spadá do východní zóny.

Frankův „nášup“ bramborového salátu 
/z rukopisných vzpomínek V. Relicha/

Následující den jsem se zase pohyboval mezi Američany. Maminka mi řekla, abych Franka, kterého jsem si oblíbil, a o kterém jsem jí doma tolik zajímavého vyprávěl, pozval k nám domů, že pro nás připraví slavnostní oběd.

85
Fotka na památku: Vladimír Relich s Frankem Bassetem na pancéřovém voze

To jsem také rád učinil a Franka pozval. Ochotně souhlasil. Udělal jsem si ještě několik fotek na památku a vydali jsme se k nám domů na továrnu.

sn
Snímek jako vzpomínka na H. Břízu – američtí vojáci s německou vlajkou nalezenou v lazaretu umístěném před jejich příjezdem ve škole

pr
Naši osvoboditelé v družné a přátelské náladě… s úsměvem na tváři

Usedli jsme ke stolu…

Maminka dala na stůl vrchovatý talíř bramborového salátu s domácí majonézou, ozdobeným nakrájenými vajíčky, okurkou a petrželkou a kůzlečí pečení nahoře. Frankovi tehdy velmi chutnalo a prohlásil, že takové jídlo dlouho už nejedl. A tady vznikla velmi legrační příhoda.

Požádal jsem maminku, aby připravila podobnou porci i pro mě, protože jsem pociťoval již také hlad. Navíc jsem musel Franka doprovodit zase do školy, kde byl ubytován, což představovalo tam a zpět 5 km. Za chvíli maminka přinesla moji porci a dala ji doprostřed stolu. A tu se stalo, co nikdo neočekával…

Frank v domnění, že mu maminka připravila ještě "nášup", přitáhl si tuto moji porci k sobě a s chutí jí snědl. Samozřejmě, že jsme nedali na sobě nic znát a maminka připravila pro mě ještě třetí porci. Po jídle, když všechno skončilo, postavili jsme se před venkovní okno naší kuchyně a já jsem udělal poslední náš společný snímek s Frankem Bassettem ze státu Illinois.

Potom se Frank se všemi rozloučil a já jsem se s ním vrátil do Masarykovy školy. Tam jsem se rozloučil s ním i já, když mi před tím předal adresu své ženy Mary, na kterou jsem měl všechny fotografie zaslat.

Všechno, tak jak si Frank přál, jsem splnil a po určité době jsem od Mary obdržel velmi krásný děkovný dopis s jejich společnou fotografií před Frankovým odjezdem do Evropy.

Bohužel od té doby jsem od našeho amerického přítele ani jeho ženy, žádnou zprávu nedostal…

 

(Příště: Zmatky na demarkační linii - Američané odjíždějí…Slavobrána Rudé armádě)

 

Ladislav Čása, kronikář města
květen 2020


Vytvořeno: 9. 5. 2020
Poslední aktualizace: 9. 5. 2020 12:02
Autor: Ladislav Čása