Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Pětačtyřicátý rok v Horní Bříze - 3. část

Typ: ostatní
6.

Vzpomínky na pětačtyřicátý rok v Horní Bříze
(vybral a připravil Ladislav Čása, kronikář města)

Třetí část: Další osudy transportu smrti

V pondělí 23. dubna 1945 časně ráno v 6.21 se nad kolejištěm hornobřízského nádraží ozval ostrý hvizd nádražácké píšťaly. Přednosta stanice Antonín Pavlíček jím vypravil vlak č. 90124 směrem na Plzeň.

Převozu téměř tří tisíc vězňů z koncentračních táborů Freibergu, Venusbergu a Flosseburgu tak začal jedenáctý den jeho další osudové cesty. Německé dráhy stále ještě nevěděly, kam transport nasměrovat, který koncentrační tábor bude ochoten přijmout takové množství vězňů.

Kolik z nás transport přežije? Kdy a do které cílové stanice dorazíme? A tam,… co nás tam čeká?... Kdo z vězňů si dokázal odpovědět?...

Konec války už byl cítit ve vzduchu, ale nacistický plán Endlosung der Judenfrage ještě nekončil…

Vlak nesmyslně bloumal. Volný koridor se úžil. Plány mařily obě neúprosně se blížící fronty Rudé a Americké armády. Ve hře postupně zůstával už jen jeden směr - jih. Plzeň - Planá - Tachov - Bor - Domažlice - Nýrsko - Klatovy - Horažďovice - Strakonice - České Budějovice - Horní Dvořiště - Mauthausen, cílová stanice.

1

Vlak zastavuje na nádraží s nápisem – Mauthausen. Pekelná šestnáctidenní cesta ze Saska přes západní a jižní Čechy skončila. Byla neděle 29. dubna. Slunečná, ale výjimečně chladná…

Tábor byl nahoře na dva a půl kilometru vzdáleném kopci. Kdo mohl chodit, byl vlečen pěšky. Nemocní a umírající byli naloženi na jakousi zemědělskou káru.

Na drkotající káře, zavalená mezi bezvlasými stvořeními, ženami v bezvědomí nebo umírajícími, Anka Nathan porodila holčičku Evičku při průjezdu kamennou vstupní bránou koncentráku… Bylo půl deváté večer…

Příjezd transportu počet vězňů v táboře Mauthausen zdvojnásobil. Situace v něm byla nezvladatelná. Nedostávalo se potravin. Nemocnost se vymykala kontrole. Denně umíralo osm set vězňů. Den před příjezdem tohoto transportu se naštěstí odehrálo poslední zplynování Cyklonem B…

5. května večer byl táborový komplex Mauthausen 11. obrněnou divizí americké armády osvobozen.

2
Vstupní brána koncentračního tábora

Zájemcům o další podrobnosti transportu s neuvěřitelným příběhem tří mladých těhotných žen z koncentračních táborů v Osvětimi a Freibergu do Mauthausenu, včetně jeho zastavení v Horní Bříze doporučujeme zhlédnout videa:

web Masarykovy ZŠ:

Úkryt na hájovně v Kamenici

3

Hájovna Kamenice v r. 1947 – namaloval Václav Štěpánek ml., syn hajného

Syn hajného pan Václav Štěpánek vzpomínal na besedě s žáky naší školy na tuto událost takto:

Stalo se, že z toho vlaku utekly k nám na hájovnu v Kamenici tři ženy.

Jednoho dne se u nás objevily. Nevím, jak a kudy se k nám domů dostaly. Byly oblečeny v takových těch trestaneckých úborech, takže jsme hned poznali, že jsou to trestankyně a potřebují se ukrýt.

Měly ukrutný hlad. Rodiče jim tedy dali najíst a ukryli je ve stodole. Bylo jasné, že se hlavně potřebují nepozorovaně dostat domů. Prozradily, že dvě jsou z Plzně a jedna z Prahy.

Maminka jim dala nějaké oblečení na cestu, protože v tom jejich by každý poznal, že jsou to trestanci na útěku.

4

Václav Štěpánek, hajný

Přepis textu policejního protokolu

Četnická stanice v Horní Bříze
25. 6. 1945

Národnímu výboru
v Horní Bříze

Je pravdou, že Marie Štěpánková přechovávala jednu uprchlici z tohoto transportu z 21. do 26.4. ve svém bytě.
Poskytla jí stravu a ošacení a pak tuto vyprovodila směrem k obci Hromnici, odkud měla jeti do Prahy, kde svého udání měla manžela.
Jméno této uprchlice Štěpánková neví, neboť tato, ač Štěpánkové přislíbila, že jí napíše, dosud tak neučinila.

vrchní strážmistr V. Kaňka

Z děkovných dopisů zaslaných po osvobození

Banská Bystrica, 21. 12. 1945

Vysokoctený pane starosto,

V apríli tohoto roku, keď nás evakuovali do konc. tábora Mauthausen, zastavil sa náš transport, niekoľko tisíc na kost schudnutých smrtelne oslabnutých židovských „Helftlingov“ pri Vašej obci, v prekrásnom Českom Lese.

A vtedy sa dobré české srdce smilovalo nad nami, obec Horní Bříza nás pohostila, uvarila nam zemiakovú polievku, pravú českú bramboračku. K nej dostala každá z nás kus chleba, chlebíčka skoro bieleho, ktorý sme od sľz a dojatosti ledva vedeli zjesť.

Pane starosto, ja na ten chlieb a na tú zemiakovú polievku nikdy nezabudnem a myslím ani jedna z nás.

Vrátila som sa, nenašla ani svoj domov, ani manžela, ani otca, ani jediného brata.

Ostalo mi toho veľmi málo, pane starosto, a z toho málo, čo mám, je hádam to najkrásnejšie spomienka na veľkodušnosť Vašej obce.

Prosím, odovzdajte túto súpravu jako dokaz mojej vďačnosti najchudobnejšej matke v obci za vianočný dar.

Edita Kelemenová

 

Prešov 8. 4. 1960

Vážení súdruhovia,

Dňa 12. IV. zapálí moja mamička 15 sviečok – budem mať 15 rokov. Každým rokom pribudla jedna malá sviečka na mojej torte k narozeninám.

Dovolte mi, aby som Vám povedala svoju rozprávku.

Keď som sa narodila v koncentračnom tábore ve Freibergu v Sasku, boli naši sovietskí osloboditelia na dosah od mestečka. Fašisti nechceli dožičiť ešte oslobodenia. A tak nás hnali s mamkou (mala som 36 hodín) na 17 dňový pochod hladu směr Mauthausen. V Moste nás naložili do dobytčákov, ale otvorených.

Došli jsme do Horní Břízy. Tu sa spustil leják. 3 deky nad nami celkom premokli. Bola som však veľmi malá, tak ma mamka schovala do šiat, nechajúc, iba maličký otvor vpředu pri zapinaní šiat, kterým som dýchala. Mne sa však tá tma nepáčila a vo dne v noci po dva dni som plakala.

Ako sme tam na stanici stáli, musel moj slabý plač počuť dobrodinec zo stanice. Před odchodom z Horní Břízy nemecký unterscharfuhrer odevzdal mamke prepychovú detskú výbavičku. Dojímavé boli podbradníčky s nápismi „Tatíčkův mazlíček“, apod. Potom začalo putovanie Vašich šlachetných občanov volajúcich: „Pro maminku a dítě!“

Moja mamka bola veľmi vyhladovelá. Vaše makové a orechové kolače, polievky, mlieko, vyprážané masá a hlavne ten Váš chutný chlebíček jej navrátili silu a hlavne vieru v člověka. Tú istú skúsenosť sme mali v Klatovech.

Dovolte drahí súdruhovia, aby som Vám touto cestou poďakovala za Vaše šlachetné dobrodenie, ktorým ste pomohli udržať ma při živote. Som veľmi šťastná, že žijem v našej krásnej slobodnej vlasti. Chodím do IX. triedy JSŠ v Prešove Mudroňova, do prekrásnej novej školy. Svojím dobrým prospechom vyplácam len nepatrnú daň milovanej vlasti. Ale až dospejem, každým dychom budem pracovať pre náš krajší zajtrajšok.

Pozdravte odo mňa všetkých dobrých ludí u Vás, za mňa i za mamku Vaša vďačná

Hana Lomová

 

1. května 1975

„Vážený pane Wirth,

vzpomínáme na Vás s vděčností, jak jste nám na našem transportu smrti před třiceti lety pomohl.

Byly jsme zmrzlé, promoklé a hrozně hladové. Přednosta v Horní Bříze nám dal kryté vagony a Vy jste nám uvařili báječnou polévku, která nás zahřála, a opravdu nasytila. Asi po dvou dnech to bylo prvé jídlo, co jsme dostaly.

Ta polévka nám dala sílu tělesnou a také duševní. Vědomí, že náš český člověk a vlastenec pro nás zubožené obětoval tolik vzácných jídel a lásku nás také posílilo. V té polévce, co jsme dostaly, bylo máslo, vejce, maso, zelenina, vše potřebné pro výživu tak vysílených lidí, jako jsme byly my.

Vzpomínáme na Vás s láskou a úctou.

V době, kdy celá naše republika slaví třicetileté vítězství musíme Vám i my, Plzeňačky poděkovat jménem všech tisíce žen, které v našem transportu byly z mnoha Hitlerem porobených zemí.

Přijměte ještě jednou naše srdečné díky.

S pozdravem
Marta Heldová, Hana Holečková, Věra Mrázová a Vilma Kuthanová

 

Neděle 25. listopadu 1945 - Slavnostní pietní akt
/zpracováno volně podle Pamětní knihy Horní Břízy/

V pátek 23. listopadu bylo 35 obětí transportu provizorně pohřbených v lesíku za nádražím exhumováno.

(Místo se nacházelo za oplocením stávajícího areálu LB, bývalé flísky ZKZ. Pamětníci uvádějí, že k exhumaci byla přizvána nepočetná skupina německých válečných zajatců, kteří byli v té době zadržováni ve Třemošné. Údajně jim bylo nařízeno provést vyzvižení těl obětí z mělkého hrobu holýma rukama.)

Na neděli 25. listopadu byl připraven slavnostní pietní akt.

Čelo smutečního průvodu tvořili praporečník se státní vlajkou v černém floru, krojovaný skaut se skautskou vlajkou, žáci obecné a měšťanské školy, skauti, četnictvo a čestní hosté.

Před pohřebním vozem, na kterém byla vezena symbolicky jedna rakev, ověnčená množstvím květinových darů, kráčel kněz s ministranty.

Za rakví šla Dr. Fischerová, jedna z mála žen, které přežily tento transport smrti. Za ní následoval smuteční průvod, kterého se zúčastnilo na 4 000 lidí z širokého okolí.

Na hřbitově po duchovním obřadu byly předneseny projevy předsedů ONV z Plzně, Fr. Zoubka a Svazu politických osvobozených vězňů, P. Pučelíka. Po hymnách byla ozdobená rakev spuštěna do hrobu k ostatním v něm již uloženým.

Dobový kronikář uvedl, že „celý obřad, jenž byl vykonán v Horní Bříze, byl skutečně důstojným uctěním památky nejen těch, kteří v Horní Bříze zahynuli, ale všech obětí nacismu v celém světě.“

5
Nerealizované návrhy pomníku Jana Rady

6

Památník od akademického sochaře Josefa Matějů

 

Ladislav Čása, kronikář města
duben 2020


Vytvořeno: 29. 4. 2020
Poslední aktualizace: 30. 4. 2020 09:47
Autor: Ladislav Čása