Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

Hornobřízskému hokejbalu je 20 let

Typ: ostatní
zdroj: FB hokejbalistů.

Hornobřízskému hokejbalu je 20 let

Mezi nejoblíbenější sporty hrané soutěžně v Horní Bříze na dobré úrovni patřily odedávna kopaná a lední hokej. Vždyť v něm měla dokonce Horní Bříza v polovině 50. let i svého československého hokejového reprezentanta - útočníka Viléma Václava, který za „nároďák“ v 7 odehraných zápasech nastřílel 7 branek.

Fotbalu se nadále daří, lednímu hokeji změna klimatických podmínek a finanční náročnost výstroje a pronájmu krytých hal odzvonily.

Jenže hokejka v ruce, i když ne na ledě, ale na zemi, i když ne s pukem, ale s míčkem, je hokejka v ruce…

Parta hornobřízských kluků před 20 lety natolik propadla „pozemáku“, dnešnímu hokejbalu, že se v roce 1999 rozhodla založit při tehdejší TJ ZKZ hokejbalový oddíl.

V sobotu 20. července se toto kulaté výročí na hřišti „Na Hokejce“ slavilo, a oslava se vydařila. Při dvou miniturnajích: týmů žákovských soutěží a zástupců místních sportovních oddílů a hokejbalového „Áčka“ panovalo krásné počasí a příjemná sportovně společenská nálada.

Po povedené oslavě jsem o rozhovor k přiblížení si dvacetileté činnosti oddílu zejména v jeho počátcích, požádal čtyři muže, kteří byli u toho a jejichž vzpomínky by určitě neměly zapadnout. Vyzpovídal jsem pro vás tehdejšího předsedu TJ ZKZ HB Vladimíra Procházku, Ladislava Kydlíčka, který byl u zrodu oddílu a prvním trenérem, Zdeňka Procházku, předsedu oddílu a Víta Procházku, současného hráče a bývalého trenéra družstva žáků.

 

Takže, „otcové zakladatelé“, co vás přivedlo k nápadu zkusit to tady v HB s hokejbalem?

L. Kydlíček: Odpověď je jednoduchá. Lední hokej měl tady v HB letitou tradici. Já sám jsem ho hrál za HB šestadvacet let, to už mi bylo pomalu čtyřicet.

Jednoho dne za mnou přišla parta místních kluků, kteří už asi dva roky chodili hrát do sokolovny s hokejkou a míčkem, že je možnost zahrát si na hokejbalovém hřišti ve Třemošné turnaj neregistrovaných družstev. Tak, že se přihlásí a abych se tam na ně jel podívat. Na místě jsem jim vytknul nějaké chyby, kterých se dopouštěli, no a přišla prosba, abych je trénoval.  Kývnul jsem.  Udělali jsme neregistrované mužstvo asi 13 kluků a začali jsme opravdu trénovat.

V. Procházka: Já jsem tady na přírodním ledě hrával lední hokej od malička, už od žáků. Na okrese byla žákovská soutěž. Pak se zápasy přesunuly do plzeňské haly. Po čase to začalo být finančně neúnosné a lední hokej tady skončil.

K hokejbalu jsme se přidali, když kluci začali trénovat ve Třemošné a přišli s tím, že by se mohl založit oddíl hokejbalu v HB. Přesedlat k hokejbalu nebylo pro nás zas tak složité. Stačila k tomu stará hokejka, roztrhané tepláky, pracovní rukavice a tenisák napuštěný vodou.

Kolébkou hokejbalu byla tedy sokolovna s nadšenou partou kluků. Ale to s oddílem, předpokládám, zatím nemělo nic společného.

Z. Procházka: Ano i ne. Vše šlo postupně. Zájem o hokejbal pořád narůstal.  Kluci byli nedočkaví, a co nejdříve chtěli začít hrát soutěž. Sestavili jsme proto přípravný výbor. V něm byl R. Blaňár, já a L. Kydlíček dělal předsedu.  Na valné hromadě TJ v roce 1999 jsme požádali o povolení k ustavení. K němu bylo přijato kladné usnesení a tím byl oddíl oficiálně založen. Přihlásili jsme se do ČMSHb a v roce 2000 jsme začali hrát nejnižší soutěž.

L. Kydlíček: Kluci měli obrovskou chuť. 1x týdně jsme trénovali ve Třemošné a oni tréninky brali opravdu vážně. Sháněl jsem si dostupné informace, zajel jsem i do Prahy. V červenci 2000 jsem obstaral registraci a před soutěží jsme ještě stačili udělat „Na Prantech“ první soustředění. V polovině září na nás čekal první mistrák.

Oddíl byl tedy organizačně na světě. Jaké bylo finanční a materiální zázemí, výzbroj, výstroj?...

Z. Procházka: Samozřejmě, že finance byly a jsou v každém sportu důležité. Myslím si ale, že zpočátku finanční náklady na činnost hokejbalu pro nás nebyly to nejdůležitější. Hradilo se startovné, pronájem hřiště, rozhodčí…

L. Kydlíček: Po pravdě řečeno, na začátku jsme neměli nic, ani dresy. Začali jsme vybírat po 50 Kč. Za první peníze jsem nakoupil modrá trička s krátkým rukávem a čísla, která jsme doma nažehlovali. Pak přišly první dresy – modré s bílými pruhy. V Praze chtěli také oddílový znak. Ten jsme řešili s mým kamarádem Honzou Vejvodou. Dnes je vlastně historickou raritou. Je na něm totiž vyobrazen míček, s kterým se dnes už dávno nehraje. Trénovalo i hrálo se pořád ve Třemošné. „Stmelovací“ soustředění probíhala „Na Prantech“, Melchiorově Huti a na Hracholuskách. Zákonitě   se brzy dostavila touha mít vlastní hokejbalový stadion tady v HB.

Vl. Procházka: V tu dobu jsem byl ve funkci předsedy TJ. Na okrese věděli, že se v HB hraje hokejbal. Přišel za mnou tehdejší předseda OV ČSTV V. Lomička a seznámil nás s Programem investic ČSTV. Každoročně od roku 2002 jsme pak podávali žádost o 1,5 milionovou dotaci na výstavbu hokejbalového stadionu.

Možná překvapí, že původní úmysl byl vybudovat hřiště na venkovní ploše u sokolovny. Tento záměr jsme po vzájemné domluvě vedení TJ, Města HB a firmy Lasselsberger ale změnili. Byl přijat závěr rekonstruovat bývalé kluziště v havarijním stavu na moderní hokejbalový stadion včetně potřebného zázemí. Projekt byl zadán místní projektové kanceláři VKV v roce 2003 a rok nato bylo uděleno stavební povolení.

Kladného vyřízení žádostí se nám dostalo teprve až v létě roku 2005 s tím, že téhož roku musí být dotace proinvestována. Ve výběrovém řízení připadla volba na Stavby silnic a železnic Plzeň. Dodavatel zahájil práce v září, v listopadu byl asfaltový povrch hřiště hotový. V následujícím roce bylo potřeba sehnat finance na mantinely, střídačky, na světelnou tabuli… Díky podpoře Města HB, tehdy byl starostou p. Ing. K. Hinz, byly pořízeny mantinely za 650 tisíc a světelná tabule za 120 tisíc. Na střídačky přispěla společnost Lasselsberger. Dotace byla dále doplněna prostředky TJ a sponzorů.  Celá tato počáteční dvouletá rekonstrukce přišla na 2 900 000 Kč.

L. Kydlíček: Vzpomínám, jak jsme se s hráči na vyvezení břízek, odstranění mantinelů a na montáži těch nových pěkně nadřeli. Při slavnostním předání díla 9. června 2006 to ale potěšilo.

Vl. Procházka: Tím ale výstavba hokejbalového areálu neskončila. Už v roce 2007 jsme podali další žádost o investiční dotaci ze státního rozpočtu.  Tentokrát na výstavbu šaten. Samotná jejich výstavba ale probíhala složitěji než hřiště. My jsme se totiž rozhodli nečekat na přidělení dotace, ale pustili jsme se odvážně rovnou do stavby.  

Na pozemku města, tam, kde jsme šatny potřebovali postavit, bylo nutno nejprve přeložit rozvody vody, plynu i elektřiny.  S tím jsme začali v roce 2008 a zastřešenou stavbu uzavřenou okny jsme měli hotovou za dva roky. To všechno bez státní dotace, jen za pomoci města a firem. S organizací stavebních činností nám tenkrát hodně pomohl Ing. V. Šedivec, který byl v tu dobu starostou města.

Dotace byla pak přidělena až v roce 2011 ve výši 1,5 mil. Kč. Zbytek prostředků, zhruba 300 tisíc korun, jsme získali od města a od sponzorů.  Výstavbu šaten jsme roce 2011 spolu s vítěznou firmou výběrového řízení D-beton z Chlumčan také dokončili. Odhaduji, že v celkové hodnotě díla přes 2,2 milionu Kč.

Vraťme se ale ještě vzpomínkami k budování oddílu, mužstev, k sportovním výsledkům…

L. Kydlíček: Od samého počátku bylo mým cílem budovat mužstvo z místních hráčů. Prvotní zájem trval. Vyvíjela se pravidla, zlepšovalo se vybavení hráčů. Původní gumové míčky byly nahrazeny plastovými, kanadské výroby, tvrdší pro léto, měkčí na zimu.

Po zrušení oddílu ledního hokeje v HB k nám přestoupili „hokejisté“, to pak už bylo v kádru mužstva 23 hráčů. Založili jsme „béčko“ a i herně jsme šli nahoru. V první sezoně jsme byli v tabulce předposlední, druhý rok už na 7. místě a třetí rok jsme vyhráli a postoupili do kraje. Po vybudování vlastního hřiště jsme v roce 2006 jsme založili i družstvo žáků.

V. Procházka: Od r. 2009 „A“ tým hraje, s ročním sestupem do Regionální ligy (2013/14),   II. Národní hokejbalovou ligu. Trenérem je od sezony 2013/14 V. Votava, trenér s dlouholetou zkušeností, předtím trénoval dorostence v HBC Škoda Plzeň a s nimi získal titul Mistra ČR. Do letošní sezóny jsme poprvé po dlouhých letech „B“ tým nepřihlásili, protože bychom pro nedostatek hráčů nemohli zajistit hladký průběh soutěží obou družstev. O to větší radost máme z družstev přípravky a minipřípravky.  V nich nám zájemců přibývá, tvoří se dobrá parta dětí i rodičů. Zásluhu na tom mají jejich trenéři a především vedoucí družstva M. Hanza.

Velkým svátkem pro vás bylo jistě pořádání Mistrovství ČR v hokejbale žen za účasti vašich ženských družstev.

Z. Procházka: Samozřejmě. V červnu 2014 jsme ve spolupráci s Českomoravským svazem hokejbalu a Městem HB pořádali toto mistrovství, na které se nominovaly naše ženské „A“ i „B“ týmy. Hrálo se turnajovým způsobem ve dvou skupinách každý s každým.

L: Kydlíček: Že měl náš oddíl na mistrovství zastoupení byla zásluha J. Krauze, který registraci žen zařídil. Na mistrovství totiž hrála i jeho dcera Martina. Jirka byl vůbec náš velký pomocník.

V. Procházka: Vyvrcholením turnaje bylo pro nás finálové utkání o Mistra ČR. Vždyť se do něho probojovalo naše ženské „Áčko“. Škoda, že to ve finále našim děvčatům nevyšlo. Podlehly obhájci titulu HC Slavia Praha 0:4. Byl to zážitek. Naše pořadatelství bylo hodnoceno ze strany vedení svazu hokejbalu na výbornou.

Váš oddíl je také každoročně pořadatelem Sportovního plesu v místním KD, co vás ke konání bálu přivedlo?

Z. Procházka: S nápadem přišel Láďa Kydlíček. Navázali jsme na tradici místních hokejistů. Sportovní bál bývá hojně navštíven, je s doplňkovým programem, panuje na něm dobrá nálada, lákavé jsou ceny, které seženeme do tomboly, příjemný je i přínos do oddílové pokladny.

Probrali jsme budování oddílu, areálu, pořádané akce. Neměli bychom zapomenout na příjemné anebo i nepříjemné zážitky, které vám hokejbal přinesl.

L. Kydlíček: Super zážitek mám na zápas v Dobřanech. Šlo o postup. Před sirénou jsme se rozestavili na signál s finální přihrávkou na střelu Míry Krcha. Vyšlo to. Míra vypálil, a bylo to tam. Postup byl doma.

Z. Procházka: Mně se vybaví ta obrovská euforie z postupu do II. Národní hokejbalové ligy a první zápasy v ní. Začali jsme na utkání jezdit autobusem, v tu chvíli to bylo o něčem jiném. Jezdila s námi početná parta fanoušků. Všude nás měli za outsidery. Vzpomínám na 1. zápas v Lounech. Vyhráli jsme tam 3:1. To byla paráda.

 A z toho nepříjemného: Karlovy Vary.  Nesportovní, až brutální, téměř likvidační způsob hry proti každému soupeři. Všechny týmy pak s nimi odmítaly hrát.

V. Procházka: Z poslední doby to, že se nám vloni podařilo za peníze Města HB a Plzeňského kraje položit nový plastový povrch Speedo 3. Povrch je rychlejší, bez nerovností, umožňuje lepší přihrávku i střelbu, je šetrnější ke zdraví i výstroji hráčů.  No a pak mám dobrý pocit z doby působení v roli trenéra žáků. Vedle toho, že se mi podařilo objevit dva výrazné talenty: Jakuba Šmucera a Filipa Langa, tak se nám povedlo přivést spoustu dětí ke sportu, do party, k zodpovědnosti ke kolektivu, k plnění povinností…

Hokejbal vám zpestřil a obohatil váš sportovní život. Věřím, že ale nejen vám, ale všem hráčům vašeho oddílu bez rozdílu věku a jistě i vašim fanouškům.

Přeji vám, aby tomu tak bylo i nadále. Ať se i v budoucnu tomuto sportu v HB daří. Díky za rozhovor.

Ladislav Čása, kronikář města
srpen 2019


Vytvořeno: 6. 9. 2019
Poslední aktualizace: 13. 11. 2019 13:14
Autor: Ladislav Čása