Navigace

Výběr jazyka

  • cz
  • en
  • de

Obsah

28. říjen 1918 v Horní Bříze

Typ: ostatní
.

28. říjen 1918 v Horní Bříze

 

Posledním a nejvýznamnějším z osmičkových výročí letošního roku je bezesporu 28. říjen 1918. Uplyne sto let od vyhlášení samostatnosti Československa.

V celé republice si budeme připomínat konec 1. světové války i průběh historických událostí vlastního dne 28. října 1918

Víme, co se dělo toho dne a bezprostředně po něm přímo zde u nás v Horní Bříze?

Jsou po uplynulém století k dispozici hodnověrné zdroje informací o tom, jak tyto přelomové okamžiky našich novodobých dějin vnímali a prožívali naši  hornobřízští občané?

V archivu našeho městského muzea jsem objevil rukopis tehdejšího úředníka  zdejších Západočeských kaolínových a šamotových závodů Jindřicha Rosenbauma „Běh života“.

Nabízím vám autentický přepis jeho emotivního a osobitého vyprávění:

„Bylo sychravé odpoledne, když tu pojednou po čtvrté hodině odpoledne začaly docházet různé zprávy, že Rakousko se boří. Uhozením páté hodiny jsme se dozvěděli, že máme samostatnost, že pominulo rakouské poddanství, že máme svůj československý stát.

Tyto okamžiky jsou tak posvátné, že ten, kdo je prožíval, nemůže je dost přiléhavě popsat. Radost byla taková, že se lidé prostě objímali, přímo šíleli, prostě se nevědělo, co se to vlastně děje. Nitro každého jednotlivce se chtělo rozletět a klidné myšlenky nikdo nebyl schopen.

Práce v továrně i v kancelářích ochabla, všechno to běhalo jako rozumu zbaveno. Běželi jsme se na nádraží informovat, jak si věci stojí. Úředník nestačil chytat depeši za depeší, týkající se nařízení, jak se má služba dále provádět. První nákaz byl, že musí úředníci mezi sebou jednati jen česky a disposice tehdy udílel první ministr železnic čsl. Zahradník.

Hůře bylo s četníky, ti nevěděli na čem jsou. Strážmistr Homoláč se dal do pláče, že k stáří přijde o pensi a když jsme ho utěšovali, že budou převzati do služeb státu nerad tomu věřil a tak jsem ho musel ještě v té staré rakouské uniformě v plné parádě vyfotografovat, aby měl aspoň tu památku.

Úřednictvo závodu bylo české i německé a také v soukromém životě se společnost rozdělovala a v Kasíně se sedávalo odděleně. Do tohoto okamžiku měli Němci výhodnější postavení ve všem, ale nyní to prasklo a proto byla tu nálada převratová různá. Tam, kde každý česky cítící člověk prostě radostí plakal, Němci byli zdrceni a nevěděli, co se s nimi stane.

Večer jsme se sešli v Kasíně a k našemu překvapení byl náš stůl dekorován všemi vlajkami dohodových vojsk. K německému stolu se to scházelo velmi pomalu. Jako prvý přišel tehdy zeť generálního ředitele Martin a seděl u stolu sám. My jsme sborem notovali píseň „Bývali Čechové“. A když jsme dozpívali promluvil p. Martin česky: „Sakrment, to pejt heskej pisnička.“ Byla to sympatie k revoluční české náladě co? Později přišlo Němců více, projevili však pro ten první okamžik stejné sympatie k revoluční české náladě s námi tak, že jsme se bavili dlouho do noci.

Každou chvíli někdo odběhl na nádraží se dozvědět, jak „dráha“ funguje. Šlo to stále dobře, až teprve v Žihli, Žatci a dále v tom zněmčeném kraji nechtěli poslechnout, až je vojsko donutilo. V Žihli si zřídili dokonce zákopy a nechtěli se vzdáti, ale konečně přece museli.

Spánku nebylo té noci mnoho, neboť rozechvění z náhlé změny bylo tak značné, že už druhého dne v časných hodinách ranních jsme vycházeli z domu a přesvědčovali se, zda to všechno, co jsme včera zažili, jest pravdou a nebo to byl pouhý sen.

A radostí nebylo konce. Nepopsatelné bylo též nadšené v táboře italských válečných zajatců, kteří v našich závodech pracovali a tak jako by byli na ten okamžik se již dávno připravovali, pojednou se objevili na nádvoří továrny s nádherným praporem v italských barvách (zelená – žlutá- červená) a samozřejmě jsem se pak musel ihned též vyfotografovat s panem MuDr Šollarem a ředitelem Brabcem.

Nejbližší neděli pak jsme uspořádali na návsi v Horní Bříze tábor lidu, na kterém promluvil ze schodiště před obchodem pana Stanislava Škanty (čp.67, u autobusové zastávky směr Trnová)  pan učitel Fr. Valeš o blížícím se 8. listopadu, výročí to pádu naší samostatnosti a její opětné získání před několika dny.

 Na to se pak účastníci táboru mezi nimiž byli i bývalí italští zajatci, nyní svobodní občané jako my, se se svým praporem seřadili v imposantní průvod, který zahajovaly školní děti s praporky, dále ženy v národních krojích, hasiči a občané všech místních spolků nesouce standardy s různými hesly a nápisy jako: Ať žije Masaryk – Ať žije Čtyřdohoda – Ať žije Čechoslovácká republika – Pryč s Rakouskem atd.

Průvod ubíral se za nesmírného jásotu a provolávání nahoru k továrně a na místním nádraží, kde se uspořádaly ještě ovace již zmíněnému adj. stát. drah p. Pittermannovi a pak se dav v naprostém pořádku a pokoji rozešel do svých domovů.“

 

Ladislav Čása, kronikář města                                                                                                                                     říjen 2018

        

Prameny: citace z rukopisných vzpomínek J. Rosenbauma:

                  „ Běh života“, str. 102-106


Vytvořeno: 23. 10. 2018
Poslední aktualizace: 23. 10. 2018 07:50
Autor: Ladislav Čása