Menu
město Horní Bříza
Horní Bříza

Pětačtyřicátý rok v Horní Bříze - 2. část

0 13

.

Vzpomínky na pětačtyřicátý rok v Horní Bříze
(vybral a připravil Ladislav Čása, kronikář města)

Druhá část: Zastavení transportu smrti na hornobřízském nádraží

V kalendáři je sobota 21. dubna 1945. Nastává večer…

Aprílové počasí. Je chladno. Prší…

Na hornobřízské železniční stanici se skřípěním a syčením páry zastavuje „zvláštní vlak“. Hodinky ukazují čas 20:58. Nádraží halí tma…

Vlaková souprava je nebývale dlouhá. Má 45 vozů, z toho 15 otevřených.

Jejich předností je, že do nich není vidět na „cestující jedoucí na smrt.“ Uniknout z nich je možné jen jako mrtvola. Chladnokrevně vykalkulované osobní jízdné - jeden pfennig za kilometr, je účtováno často přímo „pasažérům“. Ti je musí platit hotově nebo cennostmi, anebo jim je strženo z „výplat“. Tato „sleva“ je však poskytována pouze při přepravě více než čtyř set „cestujících“. Děti mladší čtyř let jsou na smrt přepravovány zdarma, děti do deseti let za poloviční jízdné. Jízdenka pro každý „kus“ je zásadně jednosměrná…

Nikdo netuší, že vlak, který dostane označení - vlak č. 7548, převáží „speciální náklad“ tvořený zlomenými a zbídačenými bytostmi…

Nikdo netuší, že ve vlaku se v desetimetrových vagonech pro deportaci lidí tísní 3.000 vězenkyň a vězňů z transportu koncentračních táborů Freiberg a Venusberg…

Nikdo netuší, že se v něm nachází desetidenní a dvoudenní novorozeňata, a že třetí se má co nevidět narodit…

Večer 21. dubna tohoto roku tomu bude přesně 75 let.

Kolébka ve vlaku
/volné převyprávění kapitoly Vlak z knihy Wendy Holden - Narodili se, aby přežili/born survivor

12. dubna se na improvizovaném lůžku marodky jednoho z baráků koncentračního tábora ve Freibergu Prisce Lowenbeinové - Lomové narodila dcera Hana.

born 2
Trosky továrny ve Freibergu, kde byly ženy nasazeny na nucené práce

 

Třicet šest hodin po porodu ji těsně po půlnoci vzbudil hlas unterscharfuhrera: „In einer Stunde muss alles marschbereit sein!“ (Za hodinu musí být všechno připraveno k evakuaci!)

Byla s Haničkou a třiceti pěti nemocnými ženami mezi posledními, kdo tábor opouštěl. Dostaly rozkaz pochodovat v dešti s ostatními, ale ušly jen několik stovek metrů, než bylo všem jasné, že již dál jít nemohou. Stráže se mezi sebou poradily a pak nechaly ty, které se zhroutily ležet na kraji silnice a ostatním přikázaly, aby pokračovaly v pochodu. Prisku s neduživou dcerkou naložili do zapečetěného vojenského nákladního auta. Byla přesvědčená, že je jedou popravit. Náklaďák se zastavil na nádraží.

Tam vystoupily a byly bouřlivě přivítány ostatními ženami, které si myslely, že už je nikdy neuvidí.

Na koleji bylo připraveno patnáct plošinových vagonů a pár krytých vozů pro přepravu dobytka. Některé vagony měly na podlaze po kotníky uhelného prachu, v jiných se převážel dobytek nebo hašené vápno, které vězenkyním leptalo již tak bolavé nohy.

V sychravém a chladném dubnovém počasí, kdy se déšť střídal se sněhovou plískanicí, bylo nahnáno devět set devadesát žen a několik mužů ze sousedních baráků tábora po šedesáti až osmdesáti na plošiny otevřených vozů. Na ochranu před nepohodou měly jen tenké přikrývky. Do každého vozu byl nasazen německý aufseher (dozorce) s úkolem zabránit v útěku nebo pohledu ven z vagonu. Jedna z žen slyšela, že je vezou do podzemní muniční továrny, kde je zaživa zazdí, jiné se obávaly, že jedou do Flossenburgu, kde je zlikvidují jako nějaký škodlivý hmyz.

Cesta transportu vedla z Freibergu přes Teplice, Most, Chomutov, Žatec, Blatno…

Někdy jel vlak ve dne i v noci – to záviselo na leteckých náletech Spojenců zaměřených na města a trati za vlakem i před ním. Vlak se neustále zastavoval a znovu rozjížděl. Z hladu vězenkyně blouznily, omdlévaly, umíraly… Těla zemřelých žen byla složena v jednom rohu vagonu. Když se vlak zastavil, otevřeli dozorci dveře, aby vyhodili mrtvé. Když je vyhazovali a nechávali hnít vedle kolejí, cítily některé z nich cynickou vděčnost, že mají alespoň ve vagonu o něco víc místa…

0 5ilustrační foto o krutostech transportů

19. dubna v noci musel vlak zastavit na nechráněném místě mezi Mostem a Chomutovem. Právě v okamžiku, kdy byl na obě města proveden masivní letecký útok.

Zatímco spojenci shazovali smrtelný náklad a země se otřásala pod výbuchy bomb, Rachel Abramczyková, vážící něco málo přes třicet kilogramů, začala rodit. Celé hodiny zápasila s porodními bolestmi na podlaze odkrytého uhláku pokryté fekáliemi, mezi ženami, které krátce předtím zemřely…

Pod noční oblohou, kterou osvětlovala protiletadlová palba, porodila nad ránem, promoklá a třesoucí se zimou, droboučkého chlapečka. Dala mu jméno Max (později dostal jméno Mark). Určitě nevážil ani půldruhého kilogramu. Ležela s dítětem v nepopsatelné špíně a nikdo si nevěděl rady, jak oddělit dítě bez ostrého nástroje od pupeční šnůry. Nakonec jedna z dozorkyň podala lékařce z transportu špinavou žiletku, aby chlapečka mohli položit do nalezené lepenkové krabice od chleba…

born 3

obr. 1: Žel.stanice H. Bříza - dobová pohlednice;   obr. 2: Vlak Vlasovců - 12. dubna 1945

 

V sobotu 21. dubna v noci za prudkého deště dorazil vlak do Horní Břízy a na pokyn přednosty stanice Antonína Pavlíčka se s trhnutím zastavil…

born 4Přednosta železniční stanice Horní Bříza pan Antonín Pavlíček na peronu nádraží

 

Pan Pavlíček ignoroval snahu stráží SS zabránit mu v úmyslu provést inspekci podél celé délky vlaku. (I za okupace byl vlak oficiálně v pravomoci přednosty stanice.) Při prohlídce vlaku cítil odpuzující zápach, otevřenými dveřmi vagónů viděl stovky vyzáblých bytostí, které umíraly hladem, nemocemi, vlhkem a zimou. Byl šokován brutálním a sprostým chováním dozorců a dozorkyň.

Vyžádal si proto rozhovor s velitelem transportu a učinil mu odvážný návrh. Přemístit co největší počet vězenkyň z otevřených vagonů do krytých nákladních vagonů opuštěného vlaku po Vlasovcích, který stál již týden opuštěný v kolejišti. S příslibem, že když vyhoví, přinese jemu a dozorcům za odměnu zásobu jídla a pití.  Velitel svolil.

Priska stejně jako Rachel byly mezi šťastnými, které se do krytých vagonů vešly. Na Anku Nathanovou, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, zůstala v otevřeném náklaďáku a vůbec netušila, co se odehrává o několik vagónů dál.

Přednosta stanice vymyslel další plán.

V neděli 22. dubna v půl sedmé ráno navštívil Josefa Zoubka, ředitele továrny a Antonína Wirtha, majitele tovární kantýny, aby je získal k sehnání potravin a přípravě velkého množství teplého jídla pro vězně, pokud k tomu dá souhlas velitel transportu.

Unterscharfuhrer sice neviděl důvod, proč by měli obdržet jídlo vyhladovělí heftlingové, kterým je beztak souzeno zemřít, přesto vyhověl.

Ke koordinaci potravinové pomoci získal pan Pavlíček Jana Rajšla, učitele místní školy.

born 5
Tovární hostinec u nádraží

Zpráva o nastalé situaci na nádraží se jako blesk rozšířila mezi Hornobřízskými. Přes nedostatek potravin, které byly v té době k dostání jen na lístky, vzdali se lidé svých přídělů a spěchali s košíky chleba, vajec, ovoce, masa a sýrů do kantýny.

Celou neděli pracovala kuchyně továrního hostince na plné obrátky. Bylo připraveno na pět tisíc porcí z chleba, polévky, kávy, koláčů, vařených vajec,…

Přednosta Pavlíček mezitím pokračoval v obhlížení trati a vězňů. U jednoho z vagónů uslyšel pláč nemluvněte. Zděšeně se zeptal velitele transportu, kolik je v transportu dětí. „Dvě nebo tři“, dostalo se mu odpovědi. Okamžitě povolal místního lékaře Jana Rotha, aby novorozence prohlédl. Velitel to odmítl, „mají vlastního lékaře“.

Zklamaný lékař po příchodu domů o všem vyprávěl své ženě, s kterou v té době očekávali narození jejich prvního dítěte. Paní Rothová už měla pro své miminko připravenou výbavičku. Když to vyslechla, poslala všechno, včetně vyšívaných košilek, panu Pavlíčkovi, aby každé z novorozeňat dostalo něco na sebe.

Večer konečně velitel transportu dovolil přinést jídlo z kantýny k vlaku. Počítalo se s tím, že každý dostane misku bramborové polévky, chléb, trochu kávy, koláč a ovoce. Nastalo dohadování, kdo bude jídlo vydávat. Povolení nakonec dostal pouze pan Pavlíček a pan Wirth.

Když Priska viděla krásně vyšívané košilky, nechtěla se jich svýma rukama černýma od sazí ani dotýkat. Nechtěla do nich obléknout ani Haničku, které se na kůži začaly tvořit hnisající boláky. Rozhodla se, že je schová na dobu až dojedou do cíle, až se vykoupají, a pečlivě je uložila stranou. Rozlomila jídlo, které dostala. Z něho vypadl lístek: „Vydržte! Už to nebude dlouho trvat!“

Navzdory snaze pana Pavlíčka se jídlo na mnohé nedostalo. Velké množství ukradli esesáci pod záminkou, že pomohou s rozdělováním, aby se vše urychlilo. Ti, na které se dostalo, radostí plakali a říkali: „Projeli jsme během války Ukrajinou, Polskem, Maďarskem, Rakouskem, Německem, Francií, a nikdo nás neviděl! Jen v Československu mají lidé srdce! Na Horní Břízu nikdy nezapomeneme. V životě žádné jídlo už nám nebude připadat tak dobré. Bylo to jako zázrak.“

Rachel a její syn Marek v jiném vagónu té noci nedostali nic.

Anka na samém konci vlaku nevěděla, že se někde vězňům podává jídlo. Pokrytá boláky, černá od sazí stála u otevřených dveří vagónu a vdechovala čerstvý vzduch z lesa u nádraží.

Uslyšela nějaké hlasy a uviděla kolem vozu spěchat skupinu lidí. Byli to ti, kteří roznášeli jídlo. Jeden z mužů se před ní zastavil. Když ji spatřil, jako kdyby se ocitl uprostřed nějaké apokalypsy. Krve by se v něm nedořezal. Zíral na těhotnou polomrtvou kostru bez vlasů, vážící sotva třicet kilogramů a neuvěřitelně špinavou. V šoku odklopýtal pryč…

Za okamžik byl zpátky se sklenicí mléka. Odvážně se přiblížil k vagónu a podal ho Ance. Když to viděl dozorce, zvedl bičík a chtěl ji s ním šlehnout, pak ale nechal bičík klesnout. Anka vypila sklenici mléka. Chutnalo jako nektar a cítila se po něm silná jako kůň. Otřela si ústa hřbetem ruky a podala sklenici zpátky svému otřesenému dobrodinci. Pak mu poděkovala a vrátila se do svého vězení na kolech…

Priska měla ze všech matek největší štěstí. Dostala od pana Pavlíčka nejen výbavu pro dítě, ale i chléb s džemem.

Ne všichni však přežili. Při zastávce zemřelo ve vlaku v Horní Bříze 38 vězňů. Těla devatenácti mrtvých mužů a devatenácti žen byla esesáky jako odpad pohozena do kolejiště. Přednosta stanice trval na tom, aby mrtví měli řádný pohřeb, protože zemřeli na půdě železnice. Žádal, aby mu byla sdělena jména nebo alespoň čísla mrtvých. To bylo odmítnuto s poznámkou, že „tito pro svět už nic neznamenají.“

Přednosta si vyžádal zákrok policie. Pak bylo mrtvým zajištěno alespoň minimum důstojnosti. Němci večer, už za tmy, vykopali v lese jámu a mrtvé do ní uložili.

Toho nedělního večera začalo zase pršet. Zešeřilo se. Ozýval se hukot letadel, střelba, křik dozorců, tmu prozařovaly světlice…

V nastalém zmatku dvě vězenkyně proklouzly dozorcům transportu a uprchly do lesa. Doplížily se do policejní stanice, kde jim poradili, kudy se dostanou do nedaleké hájovny Kamenice. Nepozorovaně se dostaly až k hájovně, tam zaklepaly na dveře…

Otevřeli jim pan hajný Štěpánek s manželkou. Dostali najíst, šaty a peníze na cestu do Plzně a do Prahy. Přes noc je ukryli ve stodole. Ráno se ženy vytratily…

V pondělí ráno přednosta stanice dostal zprávu, že trať na Plzeň je už volná. Naposledy promluvil s velitelem transportu. Navrhoval mu, aby vlak s vězni nechal na odstavné koleji, že se o ně postará, a on aby s dozorci uprchl. Unterscharfuhrer byl ale rozhodnut plnit svou povinnost až do samého konce. Tím pan Pavlíček a obyvatelé Horní Břízy už nemohli udělat nic, čím by vězně mohli zachránit před smrtí.

V pondělí 23. dubna v 18.21 se transport v oblaku kouře vydal ze svého útočiště v Horní Bříze na další cestu.

S pohledem na poslední mizející vagón v pravotočivé zatáčce si pan Pavlíček přál, aby válka, co nevidět skončila, aby se odjíždějící ubohé duše zachránily…
born 8

Obr. 1: Vstupní brána tábora Mauthausen, kam transport 29. dubna 1945 dorazil
Obr. 2: Schody smrti v mauthausenském kamenolomu, kde byli vězni nuceni za nelidských podmínek pracovat

 

born 9

fotomontáž, zleva: 
Anka Nathan s Evou (nar. 29. dubna 1945 v Mauthausenu)
Rachel Abramczyková s Markem (nar. 20. dubna 1945 ve vlaku poblíž Mostu)
Priska Lowenbeinová - Lomová s Haničkou (nar. 12. dubna 1945 ve Freiburgu)

 

born 6
Novorozenci z transportu v Mauthausenu (2010) a u památníku v H. Bříze (2016)

 

0 15
Při pietním aktu v kolejišti hornobřízského nádraží v roce 2016

 

Polévka pro trestance z koncentráku
/další část vzpomínek Vladimíra Relicha/

0 17
V. Relich v roce 1945 

 

Další událostí, které jsme se stali svědky na nádraží, bylo zastavení dlouhého nákladního vlaku, který se táhl až daleko mezi lesy směrem na Kaznějov.

Ve stanici stály vagony otevřené, bez zastřešení. Proto jsme rychle přispěchali na most, který vedl přes koleje.

Uviděli jsme něco, co nás šokovalo. Nákladní vagóny byly plné vyhublých dohola ostříhaných trestanců z nějakého koncentráku, který se v důsledku blížící se fronty asi musel evakuovat.

Trestanci, když nás uviděli, hromadně prosili o chléb nebo něco k jídlu.

Na mostě jsme se však dlouho nezdrželi, protože jsme neušli pozornosti uniformovaného strážce, který nám nařídil, abychom z mostu odešli.

Z mostu jsme seběhli dolů.

Zpráva o tom, že se na našem nádraží nalézá vlak s vězni z koncentračního tábora, se samozřejmě roznesla po celém továrním sídlišti, ale nejen zde, ale i po celé Horní Bříze.

born 7
ženské transporty - ilustrativní snímek

 

Kdo přišel na myšlenku uvařit v závodní kuchyni pro zubožené vězně vydatnou polévku, nevím. Ale před tímto příkladným činem vyjednávali přednosta stanice pan Pavlíček a vedoucí tovární restaurace pan Wirth s vedoucími SS o povolení uvařit vězňům alespoň polévku. To se jim opravdu podařilo.

Po získání povolení k uvaření polévky pro vězně, začaly horečné přípravy v závodní kuchyni, ale nejenom v ní, ale i v ostatních částech továrního sídliště. Hlavně se jednalo o pomocné síly, kterých bylo opravdu zapotřebí.

Odkud se vzaly najednou brambory, ani nevím, ale práce na automatu při čištění a loupání se zúčastnil i pan doktor Beneš, zaměstnanec hornobřízských kaolinových závodů. Další potřebné suroviny přicházely z ostatních částí Horní Břízy.

Netrvalo dlouho a první dávky uvařené velmi vydatné polévky se mohly naplnit do patentních kovových kontejnerů a okamžitě se odvážet k vagonům. Na této činnosti jsme se podíleli hlavně my mladí. Povozy byly na pneumatikách, takže se nám podařilo relativně pohodlně tento náklad nejméně šesti naplněných kontejnerů dopravit na místo určení. V poslední etapě jsme náš povoz táhli mezi stromy, až jsme se dostali na okraj trati.

Odtud se nám naskytl pohled na vězně v bezprostřední blízkosti. První, co zaujalo nejen mě, ale i ostatní kamarády, byly německé uniformované "strážkyně", které po nás koukaly velmi nevraživě. Vím, že v ruce držely nějaké důtky a obcházely vagony transportu. My jsme se však nezalekli a po dvou jsme odnášeli kontejnery s polévkou až k vagonům, kde už nedočkavě čekali hladoví a vyhublí vězňové. Po splnění tohoto úkolu a vyprázdnění kontejnerů, jsme okamžitě nastoupili zpáteční cestu. Po celé této cestě jsme potkávali ostatní kamarády, převážející stejný náklad jako my, a tak jsme se střídali několikrát za sebou.

Tato mimořádná akce vzbudila velkou pozornost veřejnosti a později, když už byl konec války, účastníci transportu tuto pomoc vysoko hodnotili a za ní děkovali.

Velmi smutné na celé této události bylo úmrtí asi třiceti osmi vězňů, kteří tuto zastávku na hornobřízském nádraží nepřežili. Byli pochováni na kraji města, blízko železniční tratě. Později byli exhumováni a řádně pochováni na místním hřbitově.

0 18
Kopie děkovného dopisu Edity Kelemenové z Banské Bystrice starostovi Horní Břízy ze dne 2. 12. 1945

 

21. 4. 1945 – Vlak č. 7548, příjezd 20 hodin 58 minut
23. 4. 1945 – Vlak č. 90124, odjezd 6 hodin 21 minut

/autentický přepis dopisu přednosty stanice/

Dne 21. června 1945
Antonín Pavlíček; Inspektor drah-přednosta stanice Horní Bříza

Tit. 

N á r o d n í m u   v ý b o r u
v   H o r n í   B ř í z e

Dne 21. dubna 1945 přijel vlakem 7548 ve 20 hod. 58 min do Horní Břízy jako převoz koncentrační tábor /odbočka konc. tábora ve Flossenburgu, jak mi bylo sděleno uvězněnými/ a zůstal v Horní Bříze  až do 23. dubna 1945, kdy odjel vlakem 90124 v 6.21 hod. na Plzeň.

Vlak měl 45 vozů a skládal se ze tří převozů, jeden převoz z mužů a dva ze žen. Bylo to celkem asi 3000 lidí. Dva převozy byly v krytých vozech  jeden ženský převoz v 15 otevřených vozech.

Ve stanici Horní Bříza měl jsem kryté vozy po vojenské převozu, a proto nabídl jsem veliteli, že můžeme přemístiti ženy z otevřených do krytých vozů, neboť ten den pršelo a bylo velmi chladno. Výměna vozů byla provedena v noci po souhlasu velitele převozu. Převoz byl z dopravních důvodů v Horní Bříze zadržen a přemístěn na seřaďovací nádr. Západočeských kaolinek v Horní Bříze.

Lidé ve vozech byli vyhladovění a nikdo v noci k nim neměl přístupu. Při seřaďování převozu a přistavení krytých vozů podařilo se mi uvězněným dodati nějaké jídlo, které jsem mohl v noční době opatřiti. Ráno 22. dubna v 6.30 min vyjednával jsem s p. ředitelem Západočeských kaolinek Zoubkem a hostinským Wirthem, zda by neuvařili jídlo pro zmíněný koncentrační tábor, když dá k tomu souhlas velitel převozu a opatříme potraviny. S velitelem transportu vyjednal jsem povolení, že můžeme pro uvězněné uvařiti jídlo a taktéž mi byl dán souhlas, že bude k disposici závodní kuchyně.

Ráno pak kolem sedmé hodiny ranní scházeli se lidé z obce Horní Bříza a okolí, aby viděli převoz a mohli jim dáti něco k jídlu.

Jídlo převzal jsem od lidí a donesl s našimi zaměstnanci na seřaďovací nádraží továrny ve stanici Horní Bříza, abychom to rozdali mezi vězně.

Jakmile jsem sdělil lidu, že velitel dal souhlas, že můžeme pro převoz vařiti jídlo, rozběhli se lidé do svých domovů, aby opatřili potraviny. Ve zdejší obci ujal se práce s opatřováním potravin pan učitel Rajšl, který byl mnou vyzván o pomoc a pak zdejší mlynář pan Kovář, který dodal ihned mouku, vejce, pečivo a pan Kočandrle, řezník, který dodal uzeniny. Během dvou hodin byly nám dodány potraviny jak z obce, tak od ostatních obyvatelů z okolí.

Bylo vyvařováno po celý den a mimo teplého jídla bylo rozdáno na 5 000 porcí chleba a kdo mohl přinesl nám ještě bílé pečivo, ovoce a mléko, takže po obědě bylo nám možno uvařiti pro uvězněné bílou kávu a rozdati bílé pečivo a ovoce.

Mlynář p. Kovář donesl ještě večer plnou krabici vařených vajec a velkou tašku buchet, které byly ještě večer rozdány mezi nemocné vězně.

V převozu jsem zjistil jsem, že jsou tři ženy v šestinedělích s nemluvňaty a nemají pro děcka ošacení.

Zásluhou zdejších dam pí Rothové, Benešové a Krahulíkové byla mi dodána úplná výbava pro dotyčná nemluvňata, která byla velitelem za mojí přítomnosti předána matkám, které se slzy v očích děkovaly za dary pro jejich děcka. Pro tyto matky bylo zvláštní jídlo připraveno.

Zvláštní dík patři všem dárcům potravin z Horní Břízy a okolí a všem dámám a pánům bydlících v obvodu stanice Horní Bříza, kteří s ochotou vypomáhali při vaření v závodní kuchyni a při rozdělování jídla.

S uvězněnými bylo dosti hrubě nakládáno, a hlavně hrubě se chovaly dozorkyně transportu žen.

Z uvězněných mužů byli to Řekové, židé různých národností a dosti Čechů. Ze zdejšího kraje přihlásil se přednosta stanice ze Šťáhlav u Plzně p. Šiška jako vězeň.

Ženy byly většinou židovky z Čech a Slovenska. Mezi ženami přihlásila se paní Fišerová z Plzně s dcerou, která jest manželkou zubního lékaře MUDr. Fišera z Plzně. Jak mi bylo sděleno paní Korbelovou z Horní Břízy, jest již paní Fišerová s dcerou v Plzni a celý transport dostal se až do Mauthausenu v Rakousku.

Zdravotní stav uvězněných byl velmi špatný a nabídl jsem veliteli, že zdejší lékař p. MUDr Roth jest mu pro nemocné k dispozici. Bylo mi sděleno, že mají svého lékaře z řad vězňů.

Na stanici Horní Bříza za pobytu zemřelo 19 mužů a 19 žen, kteří byli pohřbeni v neděli dne 22. dubna 1945 ve večerních hodinách v lese v blízkosti seř. nádraží Západočeské kaolinky v Horní Bříze. Pohřbívání mrtvol jsem byl osobně přítomen, žádal jsem velitele, aby mi sdělil jména zemřelých nebo jejich čísla, neboť zemřeli na katastru dráhy. Byl jsem odmítnut s poznámkou, že dotyční pro svět jako lidé nic neznamenají.

Obecním úřadem v Horní Bříze bylo vydáno veliteli převozu potvrzení, že v lese bylo pohřbeno celkem 38 mrtvol /19 mužů a 19 žen/. Potvrzení doručil veliteli za mojí přítomnosti četnický strážmistr zdejší stanice Josef Šefl.

Hrob byl péčí zdejší Západočeské kaolinky pietně upraven. Dne 21. dubna 1945 při příjezdu do stanice podařilo se jedné z uvězněných utéci, která se ukryla v bytě p. Štěpánka v hájovně v Kamenici a po pohoštění a odpočinku byly jí dány pí Štěpánkovou šaty, jídlo a peníze na další cestu do Prahy, odkud pocházela. Jméno může Vám sděliti pí Štěpánková. Více k uvedenému nemohu dodat.

Antonín Pavlíček
Inspektor drah-přednosta stanice
Horní Bříza

0 19sdělení o šetření ve věci přechovávání uprchlé vězenkyně na hájovně v Kamenici

 

Ladislav Čása, kronikář města
duben 2020

Datum vložení: 20. 4. 2020 15:20
Datum poslední aktualizace: 28. 6. 2022 19:14
Autor: Ladislav Čása

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu. Využívejte naši mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie